PODNIKÁNÍ DVOU ŽEN

Od malička poslouchám výchovné rady typu, že podnikání je fujky fujky, a nedej Bože podnikat s rodinou nebo kamarády!!!
Sice netuším, kde se tyhle moudré poučky u nás v rodině vzaly, protože nikdo v rodině nikdy nepodnikal. Ani při pohledu zpátky přes pět generací. Ale i přesto si je v hlavince nesu notnou řádku let.

A protože si vždycky vezmu k srdci rady rodičů, protože rady maminek a tatínků rozhodně něco do sebe mají, tak vím, že musím jednat v přesném opaku jejich rad a možná mi to v životě i půjde.
A tak podnikám se svým manželem a taky se svou kamarádkou.
S manželem je to rozhodně životní jízda, sice se nám od jisté doby určité období v měsíci zvedne příjem alkoholu, ale co na tom sejde, když víte, že je to ten nejlepší chlap v životě. I přes ty chvíle ,,napřesdřžku“ anebo okamžiky ,,čímprobohapřemejšlí“.

No ovšem podnikání s kamarádem, to je jinej level. Natož pak s kamarádkou!! Vážení, když se totiž do podnikání vrhnou dvě ženský, sice krásný, chytrý, sebevědomý, ale pořád ženský, tak je to všechno jenom ne nuda.
Říká se, že podnikání je jako jízda na horské dráze. V našem případě je to jízda na opilém poníkovi s pořádnou opicí za krkem.
No a protože my dvě si dokážeme ze života udělat pořádný kolotoč, tak nejen že jsem se rozhodly podnikat dvě ženské spolu, ale navrch ještě jsme naše podnikání založily pro ostatní ženy. Matky k tomu.
Pecka, bomba - časovaná….ale rozhodně nezapomenutelná!

Cestou jsme si zvládly už obě zlomit podpatky. Těžko říct, jestli vzájemně nebo nešťastnou náhodou. Naštěstí ne vaz.
Prošly jsme spolu územím zoufalství, které nám pravidelně nastává jednou měsíčně a připomíná nám naše ženství.
Zjišťujeme, že ze dvou optimistických usměvavých kamarádek dokážeme být i pořádně uštěkaný, kousavý i dost afektovaný protihráči. Díky Bohu pořád žijeme a dokážeme se osobně scházet bez újmy na zdraví, jak na fyzickém, tak duševním.
Zkrátka naše podnikání je někdy spíš tréninkový kemp přežití.

Co nám ale dost pomohlo bylo, když jsme objevili ženskou cykličnost a její působení v praxi. Najednou jsme si nepřipadali tak úplně marné a slepicoidní, protože „to je tou fází cyklu, to přejde!!“
Ovšem je lahůdka spolupracovat, když jedna frčí v dynamické fázi a zdržuje ji i spánek a druhá právě vkročila do menstruační fáze a chová se jak medvěd v zimě.
Jedna: „To máš A, B, C…. Z. Uděláš to tak a tak, přidáš tohle, to celé na desátou, ještě to vynásobíš a máš to. To zvládneme, to půjde, do měsíce to máme hotové, rozjeté a užíváme si to!“
Druhá: „Sorry, jsem unavená, cos říkala?“

A když se nám to sejde do jednotnýho PMS, tak to vypadá asi takhle nějak:
Jedna: „Už jsme měli mít spuštěný web, chybí nám pořád ty fotky, mám jen polovinu textů, proč jsi jako ještě nedodala ty rozhovory? A už jsme měli mít založený další socky…nic nám nejde, je to na pikaču, jsme hrozně pomalé…“
Druhá: „Už můžu začit panikařit a hysterčit?...Nedáme si radši čokoládu?“

A i přes velké vzájemné pochopení někdy dojde k zajímavých situacím, kdy se před třetí stranou chováme jako dvě holčičky na pískovišti, které si vzájemně berou hračky.
„Ty to řekni!...Ne, ty to řekni!....Já to říkám pořád, ty to vysvětli!...Ne, ty o tom mluvíš líp!...Já to říkat nebudu!...“
Třetí strana: ,,Holky, jste v pohodě?“
My dvě najednou: ,,Ne! Ale to neřeš…přejdi to a pokračuj“

V těchhle chvílích se nám konečně šikne ten léta studovaný osobní rozvoj a diplomacie (pochopitelně formou samouk a zásadně teorii), kdy zjišťujeme, co v praxi funguje a co ne.
Jednoduše řečeno, když se kámoška chová jako kráva, hned je jasný, že se něco děje, nebo má halt náročnou fázi ženského cyklu, anebo obojí dohromady. Sebereflexe taky dost pomáhá - ,,Sorry, chovala jsem se jako slepice…no, ale tys mi slušně konkurovala…“

Podnikat s kámoškou je zkrátka úplně stejně zásadní, jako vybrat si toho správnýho muže. Možná zásadnější, když jde o nás holky…