Návštěvnost
Komentáře odeslané
Komentáře slouží k vyjádření vašich názorů, postojů či kritiky.
Jan Skviřín: Apolitologův Klíč lidských povah aneb O lidech a myších kožíšcích Publikoval(a): Skviřín | Úvahy » Politické
Populismus není lidská vlastnost a populista není charakterový typ. Populismus je jen prostředek využívaný jako horolezecké mačky pro stoupání po posledních stupíncích k vrcholným pozicím a k následnému udržení se na nich. Je to sociální zbraň k vytváření osobní nebo skupinové obliby (popularity) vyvíjená se znalostí psychologie mas marketingovými specialisty. Protože konformistů je "nahoře" logicky více, musí být mezi nimi i více populistů. Dobrý popis má být výsledkem pozorování, stejně jako v metodologii přírodních věd - nic víc ani míň. Žádné stranění. Výsledkem bývá pravda, která při pohledu na současné lidstvo i jeho dějiny někdy pálí jako oheň. On se náš druh po staletí charakterově příliš nemění. Připomenul bych proto nestranný popis společenských poměrů na základě důkladného pozorování J. A. Komenským v Labyrintu světa a lusthauzu srdce.
„Přišli jsme do jiné ulice, kde po všech stranách plno vidím vyšších a nižších stolic, na nichž sedícím pane fojte, pane rychtáři, pane purkmistře, pane úředníče, pane regente, pane purkrabí, pane kancléři,. pane místodržící, páni soudcové, milostivý králi, kníže et cetera říkali. I dí mi tlumočník: Nu, tu máš ty lidi, kteří soudy a výpovědi v rozepřích konají, zlé trestají, dobré přichraňují, řád ve světě drží. Toť jest ovšem pěkné, řekl jsem, mám to za nevyhnutedlné v lidském pokolení. Odkudpak se takoví lidé berou? Někteří se k tomu rodí, jiní od nich aneb od obcí vybráni bývají, ti, jsou to ti, kteří za nejmoudřejší ze všech a nejzkušenější uznáni bývají. I to je pěkné, dím já. Vtom se mi pohleděti udá a já spatřím, jak se někteří do stolic vkupují, jiní vprošťují, jiní vpochlebují, jiní sami sebe na ta místa vsázejí. A vida to, vzkřikl jsem: Hle, hle, neřád! I mlč, ty všetyčko. Zlé zažiješ, uslyší-li. A proč nečekají, dím já, aby zvoleni byli? Herež! Oni tobě bez pochyby povědomi jsou, s tou prací se býti znají – když je jiní přijímají, co tobě do toho? Já tedy zmlknu a přiopravil jsem sobě brýlí a hledím po pilně nich a uzřím věc nenadálou, že: jmenovitě řídko který z nich všecky oudy měl. Každému téměř něčeho přepotřebného se nedostávalo. Někteří neměli uší, jimiž by stížnosti poddaných slyšeti mohli; jiní očí, jimiž by neřády před sebou znamenati mohli; jiní nosu, kterýmž by šibalů proti právu čenichati mohli; jiní jazyku, kterýmž by za němé utištěné promlouvati mohli; jiní rukou, kterýmiž by úsudky spravedlnosti vykonávati mohli. Mnozí ani srdce neměli, aby, co spravedlnost káže, konati směli.“
Tohoto myslitele - byť s hořkým úsměvem - můžeme sotva považovat za komukoli dnes stranícího. Nakonec J. A. K. v depresi říká: „Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dveře!“
Zdá se, že ani v dnešním světě nám někdy nic jiného nezbývá.
Jan Skviřín: Demokracie nebo autokracie? Publikoval(a): Skviřín | Úvahy » Politické
Není zrovna mým "šálkem čaje" rozvíjet diskusi v reakci na tento komentář (negace - čeho?, buřtguláš...?). Nevím proč ani jak bych měl tvořit taháky pro "úči dějepisu". Nevím a ani se nezajímám, co se píše o této problematice v učebnicích. Vystudoval jsem a profesionálně se zabývám exaktními vědami, mimo školní prostředí působím desítky let a historie mě zajímá okrajově, čistě faktograficky, očištěná od ideologických nánosů všemožných barev. Komentář odpovídá bohužel úrovni diskusí politologů, kterých u nás v poslední době, přibývá jako hub po dešti. Ve svých mediálně hojně rozšířených diskusích jsou i někteří renomovaní historici či političtí geografové schopni zamlčovat či dokonce s ironickým úsměvem obhajovat zvěrstva a dosud nepřekonané zlodějny konané na našem území před 4 stoletími. Stejně tak pravidelně oslavně rekonstruujeme Napoleonovo vítězství u Slavkova a zapomínáme, že to byli naši vojáci a jejich spojenci (ti asi bez té správné národnosti), kteří zde byli ve velkém pobyti nebo se utopili v ledové vodě. Lapidárně stručný, důsledně apolitologický, odiedeologizovaný a neopsaný (subjektivní) popis podstatných vlastností a vztahů společenských systémů, poznání jejich slabých i silných stránek bez otevřené či skryté manipulace s fakty by mohl (možná) přispět ke snížení rizika opakování chyb minulosti. Lapidárně se o slabinách dvou v dané době uznávaných a "důvěryhodných" demokracií údajně v roce 1938 vyjádřil i W. Churchill: "Británie a Francie měly na výběr mezi válkou a hanbou. Zvolily hanbu. Budou mít válku." No, jen bylo na tohle poznání "demokratických slabin" trochu pozdě.
Jan Skviřín: Střepy lásky Publikoval(a): Skviřín | Básně » Ostatní
Žádný čas, který je tou nejdražší fyzikální veličinou provázející nás životem, nemám za ztracený, pokud se jej snažíme právě svým životem naplnit. Od toho bychom tady měli být. To, že se někdy něco nakonec nepovede není tragédie ani důvod k nostalgii. I negativní výsledek je normální součástí poznávání světa a jako takový se musí i má přijmout. I cesta k takovému výsledku může být krásná, plná barevných obrazů, které v paměti zachycují okamžik a v mnohém jsou inspirativní zkušeností pro další život se spoustou krásných chvil k lepšímu a hlubšímu naplnění jeho smyslu. Jsem v tomto životě tady a teď šťastný. Střepy lásky je taková dávná obrazárna, v níž je pár skic z mládí a kdo chce, může nahlédnout.