Chce to zkrátka bič

Fotobuňka sleduje každý náš krok.
A tak když uděláme krok nesprávným směrem, tak někde spustí alarm.
Není to frustrující?
Všichni mluvili o výhrách.
O kulatých momentech štěstí.
Tam v dáli na kopci ještě doutnala čarodějnice.

„Svět je pěkně zamotanej, a tak si s houfem dělají, co chtějí, tihle psychologové,“ řekl soused.
„Ne!“ odporoval jsem mu. „To dělají psychopati.“
„Prostě jsou to psy,“ řekl soused, který se nechal ostříhat dohola, protože jeho synovec má rakovinu.
Nechali se takhle ostříhat celá ta parta, protože se mají rádi.
A do toho přišla korpulentní paní hostinská, jestli něco nepotřebujeme, a jestli máme všechno.
Soused řekl, že se pak podívá, a mě málem pohladila po vlasech, jak jsem takovej neškodnej.
Zpoza výčepu vykukovala malá děcka s velkýma očima.
Místností zahučelo úlevné brebentění.

Rozběhl jsem se vstříc západu slunce.
Sám.
Nikdo další nebyl po ruce.
Ani soused.
Měl na návštěvě slečnu, co tak krásně voněla. ale pak už se těšil až vypadne, protože měl bejt v TV biatlon.

PS.
„Minotaurus neexistoval,“ řekla žena na ulici s takovým přesvědčením, že by jí člověk skoro věřil.