Otčenáš to nevyřeší

„Všemu kolem vás vkládáte lidské vlastnosti. Zdá se, že bez nich nejste schopni chápat svět. Těžko ho pak můžete pochopit, když se nedokážete oprostit ani na okamžik od sebe samých. Vidíte se pořád rozmazaně. A jakmile někdo z vás přeci jen zaostří, tak mu vrazíte bílou hůl,“ vykládal chlapík v zeleném fráčku, když hloubil důlek do nějž vložil fazoli.
„Když chce člověk pochopit pravdu, tak mu nezbývá prostě nic jiného než ji prožít,“ dodal a zalil ušlapanou zemi ze stříkací pistole.
„Vše, co se vymyká, tak vás děsí. Střihněte červený drát! To je alespoň krok k samostatnosti,“ řekl a ze země vyrazil výhonek.
Přesně jako v té pohádce.

„Znal jsem rytíře, kteří se nemohli vyrovnat se světem především v okamžiku, kdy se jim chtělo hodně, ale opravdu hodně na záchod,“ zasmál se chlapík bublavým smíchem. „To jste přesně vy,“ ukázal na mě ukazováčkem na němž měl prsten se zeleným kamenem.
A já si vzpomněl na pravítko zelené barvy, skrze nějž jsem se díval na Jindřišku Málkovou.
„Není snadné se bavit s blázny,“ smál se pořád chlapík, protože asi věděl o mých asociacích víc než já.

Stvol fazole vystřelil k nebi.
Odehrávalo se něco nemožného.
Něco nevysvětlitelného.
„Je tam nahoře vesmír?“ ukázal prstem k nebi.
Aniž však čekal na moji odpověď, tak mě zničehonic silně nakopl a já se ocitl na stonku fazole.
„Jsem strůjcem vlastního osudu,“ zaprotestoval jsem v trapné pozici člověka, co se zapomněl pohybovat ve větvích.
„Jistěže,“ zabublal smíchem mužík.
„Tak lez!“ Dodal ostře.

PS.
Na velmi malý okamžik jsem se zamyslel a pak začal ručkovat vzhůru.