O lítosti nerozhoduje rozum, ale emoce

Nad ránem mě vzbudil zpěv opilců, co byli zrovna šťastní.
Nemohl jsem jim to mít za zlé.
Sám jsem byl takhle často šťastný.
To jsem pak mluvil welšskou angličtinou.
Pamatuji se na osvobozující zvonek na konci každé školní hodiny.

Dokázal bych uspokojit pannu?
Jenže existují ještě panny?
„Jste žárlivej?“ ptal jsem se otce jedné takové dívky u piva.
„To jako na mojí starou?“ řekl otec znechuceně a hned to zapil pivem. „Jseš blbej?“
„A na svojí dceru?“
„Chceš do držky?“
Fakt se ozvala pravda?

„Umřeš,“ ozvalo se ze sluchátka, které jsem zvedl.
„Jistě, a co dál?“ zeptal jsem se hlasu na druhé straně.
Nic.
Ticho.
Ten hlas zavěsil.
Konečně mi někdo řekl pravdu, ale pak nevěděl co s ní.

PS.
PŘIJMU, CO MĚ ČEKÁ.
A co když tě nic nečeká?
Taky dobrý.