Pár tlouků do klávesnice piana

Funebráci se nemusí učit cizí řeči.
Jsou dostatečně vážní na to, aby nemuseli mluvit vůbec.
„Takže rakev z dubu?“ zeptala se sekretářka pohřebního ústavu.
Měla na sobě černé šaty a vypadala náramně sexy.
Tady v tom pohřebnictví se nějak všechno násobí.

„Pijete tady víno?“
„Pouze čaj a kávu.“
„A máte tu k mání smrtelné lože?“
„Máte na mysli rakve?“
„Nikoliv. Lože,“ řekl jsem a myslel na lože kde bych ležel s ní.

„Věříte tady v boha? Vpustila babička Červené Karkulky do chalupy vlka sama? Nebo tam nějak vlezl? Měl šperhák?“
„Tohle je pohřební úřad,“ řekla kysele.
„Tolik smrti tady máte a nic nevíte?“
„My jsme seriózní,“ řekla žena za stolem a bylo na ní vidět, že bojuje s nutkáním mě praštit urnou na ukázku.
„V květníku se mačká rozmarýn s konopím. Padl na mě splín z dívčích úžlabin,“ zarecitoval jsem procítěně.
„Ochranka!!!“ zaječela.
Vypadala trochu jako hopsavá kurtizána, která se obléká do pohledu mužů, aby otevřeli okna a vyskočili.
„Já s vámi nechci mít sex, tak k čemu ochrana?“ smál jsem se v náručí dvou statných mužů.

PS.
„Natíráte se olejem, když jdete na slunce? Bacha na ty faktory!“ řekl jsem mužům v sanitním voze.