Pro běžného smrtelníka matoucí

Měla v sobě cosi z válečné dopisovatelky a oběti Jacka Rozparovače.
Raději jsem ani nedomýšlel na co myslela, když vařila švestkové knedlíky.
Ona sama říkala, že jí stačí, aby slyšela jak začne zpívat Nick Cave a už ji padají kalhotky.
A mě ještě bolela ruka, jak jsem ji nesl nákup.
Něco na tom bude, co napsala jedna socioložka, že muži degenerují a z žen se stávají chlapi.

Já se těšil na poklidné procházky Paříží.
Ona mě však tahala na místa, kde se srocovalo nejvíce lidí.
Rozhlížela se a pořád opakovala:
„Co se to děje? Jak to? To mi dělají naschvál. Přeci jsem sem nejela jen tak zbůhdarma?“
To její běsnění skončilo u mě.
„Nosíš mi smůlu. Raději se rozdělíme!“ řekla autoritativně.
Zůstal jsem sedět na první lavičce, co se naskytla.
Bylo tam krásně.

Další teroristický útok.
„Vyšleme do ulic více policistů,“ prohlašoval vysoký činitel jako pokaždé.
V našem zpravodajství se hovořilo o tom, že není známo, že by mezi obětmi byl i český občan.
Byl.
I v tom šíleném zmatku jsem na chodníku našel její tělo se spokojeným úsměvem na tváři.
Jen její oči už byly potažené mázdrou.

PS.
Tichým hlasem se šíří prazvláštní dohoda.
Umři a já budu žít.