Výpověď očitých svědků je vždy velmi nejasná.

Díval jsem se z mostu do potoka, který obtékal kolem našeho fotbalového hřiště a občas nám tam spadl míč.
To pak vyběhl správce s dlouhým bydlem na němž bylo drátěné oko, kterým musel ten míč vytáhnout dřív než by odplaval pryč.
Mohl by klidně doplout až do Berounky.
Až do Loděnice, kde se lisují krásné LP desky.
Jednou se ten potok rozvodnil a zaplavil celé hřiště.
A pršelo a pršelo.

Kdosi vytáhl kajak a proplouval mezi brankami a zábradlím, co bylo kolem hřiště.
Stará správcová kabin stála na prahu a volala o pomoc.
Nic se nedělo.
To jen jak je člověku víc let, tak vidí větší zkázu.
Ruka nad hladinou držela dopis.
Snad pošťák s neuvěřitelným smyslem pro povinnost.

„Vyhrňte si sukně dámy! Je tu brod!“
A dámy jsou nadšené, že je tu někdo kdo se umí chovat.
V takových těch momentech, co nejsou jak hopsání v polepšovně při muzice ze spartakiády.
Potřebuje se bavit i Bůh?
Potopa musela být velká švanda.

PS.
Často se snažíme budit dojem, že jsme jen roztomilá koťátka toužící po klubku vlny.