Těžký život jednoho tvorečka

Anotace: Alegorický příběh napsaný podle pravdy z pohledu malého tvorečka.

Další ráno plné studené vody. Na to si snad nikdy nezvyknu. A Pán si myslí, že když otevře okno a teploměr pořád ukazuje 22, že je mi tu jako dobře. Ale brr, shora sem fouká vítr a občas je i hodně studený. Třesu se zimou, ale to samozřejmě není vidět, protože dělat trhavé pohyby je prostě způsob, jakým trávím většinu času svého každodenního života.

Nahřívám se pod 20W žárovkou. Aspoň něco.

Mám docela hlad. Ale vůbec se mi nechce do té zimy pro něco k jídlu. Pěkně mi kručí v břiše, ale asi jsem jediná, kdo to může slyšet. Víc nás tu totiž není. Jsem poslední svého druhu. V celé nádrži už nikdo nezbyl, jenom já. Jako hodně malá jsem žila jinde, takže věřím, že existují i jiné nádrže, ale teď jaksi nemám žádné prostředky k cestování Prázdnotou, takže mi nezbývá než věřit tomu, že jsem sama a vždycky už zůstanu.

Konečně! Okno je zavřené! Ještě chvíli potrvá, než se voda trochu zahřeje, ale rozhodně to nebude dlouho trvat a nasnídám se! Včera večer bylo žrádla nějak hodně. Asi zapomněl, že už nás tu víc není. Ale to nevadí. Právě naopak. Dřív jsem se musela bít o jídlo ještě s dalšími jedinci mého druhu - a co hůř, byli tu i takoví, kteří do naší společnosti rozhodně nepatřili, ale zato byli pěkně agresivní a vždycky si brali ty nejšťavnatější kousky.

Snažím se nebýt rasista, ale jedna někdy prostě za své city k jiným nemůže. Jak by se vám líbilo, kdyby vás někdo celé dny bezdůvodně pronásledoval a ožužlával vám ocasní ploutev? Nebo vám úplně zbytečně zkřížil cestu, jakoby někam spěchal (kam by tady u všech všudy kdo mohl spěchat?) a vůbec ho nenapadlo dát vám přednost, jakožto společensky významnější osobě? Jsem dvakrát větší než oni, copak to jde přehlédnout?

Někteří prostě nemají vychování.

Á, vypadá to, že už je tepleji. Tak, jde se na věc, schválně, kolik toho zbylo na dně. Víte, miluju dno. Je to ta nejlepší věc, co znám. Hned vedle skály, ale o té se zmíním později. Dno bývá většinou kamenité. Jsou na něm různé předměty, hlavně jakési ploché duté věci, které chutnají slaně - fuj - a pak taky bunkr a samozřejmě zbytky jídla a rostlin. A třeba teď je porostlé hnědou řasou, která vás vždycky příjemně šimrá, když se snažíte najíst.

Teda, je tady toho víc, než jsem si původně myslela. Támhle je jeden žlutý kousek. Ty žluté jsou nejlepší a z nějakého důvodu je jich vždycky nejmíň. Pak jsou tu ty červené, ty taky ujdou, ale co moc nemusím, jsou zelené a hnědé. Ne, že by mi nechutnaly, spíš mě unavuje je jíst. Vždycky je jich strašně moc a zbydou úplně nakonec, takže když dostanu přes den hlad, musím se do večera spokojit jenom s nimi. Navíc nejsou nic moc. Jsou takové bez chuti a nepříjemně se lepí, když je žvýkáte.

Zase jsem snědla všechny žluté a červené. Nechápu proč, ale nikdy se neovládnu, abych si jich pár nechala na horší časy. Ne, počkat! Támhle za tou slanou věcí je jeden žlutý. Ten si vychutnám! Pojď ke mně, mrňousku, ták, to je ono... Mňam! Na chvíli mě omluvte, rozdám si to s ním a každý kousek, který z něho urvu, si nechám jen tak převalovat v tlamě. Hmm! Dobrota!

Tak, jsem zpátky. Kde jsem to skončila? Aha, slíbila jsem, že vám něco povím o skále. Skála tu není dlouho. Zpočátku jsem ji nesnášela. Nesnáším nové věci v nádrži. A nesnáším ani nové jedince v nádrži. Ale jedna si stejně nakonec zvykne. Ono se ani není čemu divit. všechny dny tu vypadají stejně, takže se z novinek brzo stanou všední věci a všední věci mi nevadí, protože je bezpečně znám a vím, co od nich můžu čekat.

Takže tahle skála. Jak už jsem řekla, nejdřív se mi nelíbila. Byla taková hrbolatá a pórovatá. Připadalo mi, že se sem vůbec nehodí. Navíc se kvůli ní muselo rekonstruovat dno, jelikož z ní čouhá jakási průhledná hadička, kterou bylo potřeba zahrabat. Trvalo celý týden, než v těch rozkopaných místech zase narostla řasa. A to ani nemluvím o pokladech z povrchu, které už zůstanou navždycky pohřbeny mezi kameny.

Pamatuju si, jak jsem si tu skálu plavala občíhnout, abych jako zjistila, co je zač. Obeplula jsem ji snad ze všech stran - kromě té spodní, samozřejmě - ale vůbec nic mě nenapadalo.

Tehdy jsem tu ještě nebyla sama. Byl tu jeden můj kámoš, toho asi neznáte. Ale já jsem docela ráda, že jsem ho znala. Já jsem totiž albín od toho druhu, co je on, takže aspoň vím, jak bych vypadala, kdybych albín nebyla.

My tady nemáme jména. Možná v některé nádrži ano, ale v naší nádrži ho nikdo nemá, takže když se mezi sebou chceme bavit, prostě k sobě připlujeme. Tak jsem teda jednou připlula k mému kámošovi a říkám mu:

„Hej, co si myslíš, že je zač ta hrbolatá potvora, co nám sem dali?“

Trochu jsem se urazila, protože se mi začal smát. Prý, že to není žádná potvora, ale že se tomu říká skála. Tak jo, pomyslela jsem si. Tak tady teda máme novou skálu. Ale k čemu to jako je?

Kámoš mi vysvětlil, že nejspíš na okrasu.

„Na okrasu?“ divila jsem se. „A to jako znamená co?“

Ten můj kámoš někdy mluví fakt divně. Kdysi totiž bydlel ve větší nádrži, kde se dozvěděl spoustu věcí, které já nevím.

„Na okrasu znamená pro parádu. Stejně jako ty nebo já,“ odpověděl mi.

Tomu jsem už vůbec nerozuměla, ale otravovala jsem ho s tím ještě několik dnů a myslím, že teď už to chápu. Na okrasu znamená, že my i ta skála jsme tu proto, aby se na nás mohl chodit dívat náš Pán a Krmitel. O něm se taky ještě zmíním. Teď zpátky ke skále.

Stalo se totiž něco úžasného. Neuvěřitelného! Skála ožila! Ale nemyslete si, že by jí najednou narostly ploutve a ona se vydala na obchůzku po nádrži nebo tak něco. Prostě z ní začaly vycházet mrňavé bublinky a celé to dělalo: „Šššššš!“

Takové malé bublinky jsem ještě neviděla. Znám jenom ty velké, co vychází z filtru, ale ty jsou oproti těm ze skály úplně nudné a obyčejné. Skalní bublinky jsou opravdu strašně pidi, jsou menší než moje oči a taky hrozně roztomilé.

Nejdřív to mě i kámoše hrozně vylekalo. Rozumějte, to musí polekat snad každého, když skála vedle vás začne podivně rachotit, vířit vodu kolem a nakonec rozežene rostlinky na hladině, takže je všude najednou plno světla.

Ale pak jsme si na to zvykli a začali jsme se naschvál prohánět skrz proud bublinek a to bylo hrozně legrační, protože sebou musíte hodně mrskat, aby vás to neodneslo moc vysoko. Z Prázdnoty mám docela strach. O to větší to ale byla zábava. Občas se trochu bát totiž nikdy neuškodí. Právě naopak.

No, ale to už je hrozně dávno, co jsme takhle dováděli jako malí. Můj kámoš mezitím umřel. Jednou si začal stěžovat, že ho strašně svědí všechny ploutve a druhý den ráno už plaval břichem nahoru. Bylo to hrozné. Byl poslední, koho jsem na světě měla, a najednou tu plaval úplně obráceně a vycházel z něho strašný zápach.

Krčila jsem se na druhém konci nádrže a čekala, až si pro něj přijde Síť smrti. Pokud netušíte, co to je, tak je to jeden z nástrojů, které používá Pán. Možná je teď ta pravá chvíle, abych se o něm trochu rozpovídala.

Pán je bytost, která žije v Prázdnotě. Má nadpřirozené schopnosti, protože mu vůbec nevadí, že Prázdnota je neobyvatelná. Někteří jedinci ho uctívají. Ve mně spíš vzbuzuje strach.

Mám na něj opravdu nepříjemné vzpomínky. Občas nás honí se Sítí smrti po celém akváriu. Já u toho vždycky strašně křičím a házím sebou ze strany na stranu, aby mu bylo jasné, že ještě neumírám. Nejhorší je, že nás vždycky chytí a pak nás unáší pryč z míst, které důvěrně známe, kamsi do Prázdnoty.

Být v Síti smrti rozhodně není nic příjemného. Vždycky cítím ten příšerný zápach všech mrtvol, které v ní kdy byly, a dělá se mi z toho špatně. O to horší je, když vás síť přenese do Prázdnoty. To už si myslíte, že je po vás. Ale to nejhorší většinou teprve přijde. Psychonádrž!

Psychonádrž je prostě kulatá nádrž, ze které se vám úplně zatočí hlava. Je vysoká, zdi má hrozně blízko u sebe a ať už jste kdekoli, vypadá to tam úplně stejně, jako kdekoli jinde.

Někteří říkají, že to je Pánův trest za naše viny, a že Psychonádrž má sloužit k pokání. Podle mě má sloužit spíš k tomu, abychom se všichni pomátli na rozumu. Jistě, nejsem dokonalá, ale je tohle všechno opravdu nutné?

Po tom, co v Psychonádrži strávíme nějakou nesnesitelně dlouhou dobu, nás Pán v Síti smrti přenese zase zpátky. A aby toho nebylo málo, naše stará známá voda pak chutná úplně hnusně. Všechna dobrá chuť je pryč a místo toho je všude úplně čisto, až je mi z toho na nic. A to ani nemluvím o mém milovaném dně. Ani se mi nechce popisovat, co všechno je na něm jinak.

Tohle Pán občas dělá. Naštěstí to nedělá příliš často. Podle mě ani není zlý. Jenom mu prostě nerozumím.

Pán má mnoho jmen. Podle toho, co zrovna dělá. Nejčastěji se mu říká Krmitel, protože každý večer sesílá jídlo do nádrže. Za to ho mají všichni rádi.

Taky se mu říká Bublitel, protože někteří mají za to, že může poroučet bublinám. Nebo Osvětlitel, protože prý poroučí i žárovce.

Jo, to je ta žárovka, na které je napsáno 20W. Co znamená to W nevím, ale to ostatní jsou čísla. Naučil mě je můj zesnulý kámoš. A taky mi vysvětlil, že čím mají větší hodnotu, tím líp. Podobně jako na teploměru, ale tam prý hodně velká čísla mohou znamenat i problémy. Jaké, to nevím.

Ale zpět k Pánovi. Jednou z jeho schopností je určovat náš počet. To on sem přináší život a odnáší odtud smrt. Hlavně z tohoto důvodu budí úctu. Po pravdě, i mě tato skutečnost pěkně vyvádí z míry. Kladu si otázky jako: „Kdo to jen je, že má takovou moc?“ nebo „Jaký je jeho postoj k nám?“

Hlavně ta druhá otázka mi dost vrtá hlavou. Hodně jsem přemýšlela o tom, že smysl našeho života je být na okrasu. A jak se vůbec pozná, jestli to dělám správně? Vyzkoušela jsem snad všechno možné, ale nezdá se mi, že by něco působilo víc atraktivněji než jiné věci.

Občas mě napadá, jestli jsem nezůstala sama jenom proto, že na tom ostatní něco zvrtali. Nevím. Rozhodně si nepřipadám nejkrásnější. Spíš naopak. Jako albín jsem taková pobledlá, vlastně ani skoro nejde poznat, že mám na sobě pruhy. Jak já jen závidím všem nealbínům! Hlavně těm pruhovaným. Pruhy jsou totiž moc krásné. Díky nim dobře vynikne, jakou máte postavu.

No nic, už tu hrozně dlouho čučím jen tak do zdi, měla bych se trochu víc začít hýbat, ať si udržím štíhlou linii a mrštné svaly. Voda už je celkem teplá (žárovka koná svou práci na jedničku), takže vyjít si na procházku je určitě dobrý nápad.

Možná si vzpomenete, že jsem se zmínila o bunkru. Bunkr je vlastně taková schovka. Má dva otvory. Jeden vepředu a jeden nahoře. Ten horní je menší a když si nedáte pozor, můžete se při proplouvání i nepříjemně poškrábat. Nebo taky příjemně, záleží na tom, co vám dělá dobře. Mě osobně to třeba moc dobře nedělá, a tak používám jenom přední vchod.

Uvnitř je příjemné šero. Vydržím se tam schovávat třeba celý den. Navíc má bunkr zvláštní chuť. Někomu možná nechutná, ale mě baví ho olizovat už jenom kvůli té podivné chuti. Ale jenom zevnitř. Z venku ho totiž jednou celý olízal jeden plazivý tvor, který tu kdysi taky žil.

Působil hrozně odpudivě. Měl sice ploutve, ale skoro vůbec jsem ho neviděla plavat. Věčně něco ocumlával. Hlavně zdi a bunkr. Nejvíc jsem nesnášela, když těmi svými fousky ochmatával dno. Moje dno! Tehdy to ovšem bylo ještě naše dno, protože patřilo nám všem, co jsme uměli plavat. Jeho byly zdi. A třeba i bunkr, jestli chce, ale proč nám musel olizovat dno a šátrat po něm tím svým ošklivým obličejem? Copak jsme se mu my mazlili s jeho stěnami?

Možná jsem krutá, ale když ho odnášela Síť smrti, docela jsem si oddechla.

Ach jo. Už zase se objevily bublinky. Teda Bublitel je asi vypustil. Před chvílí jsem ho viděla. Třeba na tom něco bude.

Ptáte se, proč ten povzdech v minulém odstavci? Protože už mě bublinky tak moc nebaví, jako kdysi. Hladina je o dost níž, takže už jimi ani nemůžu proplouvat, protože nad skálou je málo místa. Navíc by mě to ani nebavilo, teď, když jsem tu sama.

Ale hlavně, když se rozproudí bubliny, z těch rostlinek na hladině je najednou všude plno bordelu a nějakou dobu trvá, než se všechen přisaje k filtru.

Zůstanu radši tady, v bunkru. Tady se cítím bezpečně.

Je mi tu hodně smutno, protože bubliny mi připomínají mého kámoše. Zajímalo by mě, co se s ním asi stalo. Někteří jedinci tvrdí, že Sítí smrti to nekončí. No já teda nevím, ale přijde mi, že když někdo plave břichem vzhůru a pomalu se z něho loudí zápach rozkladu, tak už si moc srandy neužije.

Jedna opravdu stará bytost, takový černočerný rybí samec, kterého jsem znala krátce, neboť si ho vzala Síť jen pár dní poté, co jsem se tu objevila coby nováček, mi vyprávěl různé legendy o rybím ráji, ve kterém nejsou žádné stěny a všude je dostatek žlutého a červeného žrádla a mnoho dalších pochutin.

Byla jsem tehdy ještě hodně malá a opravdu jsem mu věřila. Poslouchala jsem ho s pusou otevřenou dokořán a věřila mu každinké slovo.

Později jsem pochopila, že to nejspíš byla jen taková báchorka, jakýma se straší malé ryby. Jenže teď bych si moc přála, aby to byla pravda. Černá ryba mi totiž říkala, že se tam jedna setká se všemi, které znala za svého života, a kteří už lekli.

Moc by mě zajímalo, jaké to tam je. Vlastně to asi nebude tak úplně vymyšlené místo, protože Síť smrti je pokaždé, když se znovu objeví, prázdná, takže někam se ti odnešení podít museli.

Nebudete mi to věřit, ale právě jsem se rozhodla udělat něco, co ještě nikdy nikdo přede mnou nevyzkoušel. Bude vám to znít bláznivě, tím jsem si jistá, ale po tom, co jsem vám vylíčila své zážitky s Psychonádrží, ve které je to fakt psycho, určitě se nebudete tolik divit tomu, co mě zrovna napadlo.

Pokusím se vypátrat na vlastní ploutev, jaké to je v rybím ráji. A jestli žádný není? To prostě budu muset risknout. Jiné cesty není. A jak to provedu? Jednoduše. Vydám se ho hledat.

A teď jako bych vás slyšela, jak se snažíte namítnout, že pokud by byl ten ráj v nádrži, musela bych ho přece dávno najít, a pokud v nádrži není, tak to bych ji musela nejdřív opustit. A já vám na to řeknu: „Přesně tak!“

Už se vám ježí šupiny? Mě teda jo. Ale to už tak u bláznivých nápadů prostě bývá.

Nebojte, už jsem to párkrát zkoušela. Teda ne tak úplně, ale jednou či dvakrát jsem už tlamu do Prázdnoty vystrčila. Já vím, že tam není voda, ale na to jsem taky myslela. Naberu si jí do žaber pořádnou zásobu. A když mi nebude stačit, rychle se vrátím zpátky a naberu si další. Přece umím zadržet dech, ne?

Tak pozor. Jdu na to. Od teďka mé myšlenky sledujte jako deník velkého dobrodružství jedné albínky, která se rozhodla posunout hranice svého myšlení mnohem dál, než běžní jedinci.

Cítím se výborně, přímo skvěle. Cítím, že to bude něco úžasného, co ještě žádná ryba nikdy nezažila. Pomalu couvám ke dnu, naposledy ve svém životě pojídám kousek zeleného žrádla na posilněnou a nyní již moje tlama i veškerá má soustředěnost míří jedním jediným směrem:

Vzhůru!