Pozor na slunce, Ofélie

Vzpomínám si, jak to bylo na začátku.
Dvě ametystové oči zkoumaly pokoj, zastavovaly se u každého předmětu,
u pestrobarevných lahví,
zatuchlého listí na stropě,
silné vrstvy prachu na cizím portrétu.

Starý loutkář poslal dvě sýkorky do jiného koutu světa pro ozimou pšenici na obarvení vlasů. Sám roztíral po stole slzy pelyňku a bílých růží, aby vytvořil průsvitnou kůži.

V tu chvíli jsi vypadala jako porcelánová obloha ve stísněném pokoji druhého loutkáře. Toho, který byl větší, ale zdálo se, že už z hraček vyrostl nebo na ně zapomněl při výrobě domečků pro panenky.

Sledoval jsem tvé zrození, ležíc na polici zrůd se třemi nohami a příliš dlouhými krky, které se při každém pohybu a otočení srážely s obrovskými čely.

Jak jen můžu na tebe křičet, když mám ústa sešitá černou nití, aby ses měla na pozoru před sluncem a tím, co plodí. Protože stíny stromů chodí po světě a berou těla těch, kteří bloudí po neznámých cestách úplně sami.

Střež se příšer s knoflíky místo srdce, nejkrásnějších slov a západů slunce.
Všechno, co uvidíš, bude přípravou na skutečný svět a zabitá bestie je obrazem toho, jaké to bude. Raději v sobě zabij život, dokud je tak slabý a slepý, a možná se pak zachráníš.

Vytvořeno AI