Kapišto?

Svět se naklonil.

Neviditelné boxovací rukavice drtily můj pekáč buchet, když vtom mi z čela sjela kapka potu a cákla na sklo. V jejím odrazu vidím hlavu myši.
„Dobré odpoledne“, povídám.
„Dobré odpoledne,“ řekne myš.
„Doleva nebo doprava?“ zeptám se.
„Doleva nebo doprava? “ odpoví myš.
Zvláštní, pomyslím si. Ta myš je nějaká divná.
„Aro i ahau, ka whiriwhiri,“ povídám, a myslím si – teď tě mám!
Myš se uchechtne, až se jí udělají kudrlinky na ocásku.
„Ty na mně jdeš s maorštinou? Vždyť nemáš ani střechu! “
Zadívala jsem se nahoru.
Vysoko na nebi plul mrak. Měl tvář řeckého boha Dia, křídla orla, ocas raka. Na hlavě jarmulku. Možná podle toho, odkud zrovna foukal vítr.
„Dám ti radu,“ řekla myš.
„Nauč se pořádně pískat na prsty. Je to dobrá věc. A každej to neumí. Kapišto?“

Začalo pršet.
Svět se scvrknul.
Kus ho vypršel.