Odplata

Čtrnáct let na ulici. Pro jeden okamžik, kdy ten chlap stál ve dveřích našeho bytu a povídá:“ Jdi pryč, už tě nechce. Je konec.“
Bezdomovec.
Už to vím dlouho. Odumírám postupně zevnitř. Cítím tu řezavou díru tam, kde je žaludek. Moc dlouho už tu nebudu. No a co. Seru na všechno.
Šel jsem do nejbližšího obchodu a koupil si z poslední dávky lahev rumu. Pak na most. A jak tak popíjím, dál přitápím pod kotel svých polorozpadlých jater, uvidím chlápka, jak šplhá přes zábradlí mostu a chce skočit dolů. Dobrejch třicet metrů. Řeka samej kámen. Odplivnu si, na vratkejch nohách zamířím k němu a povídám:
“ Vole, co chceš dělat? Se zabiješ.“
Borec se mně podívá krvavýma očima opuchlýma od pláče a říká:
“ Ale to chci. Zabít se. Žena mně vyhodila, má jinýho. Život už nemá cenu.“
Loknul jsem si.
„Nechceš napít? Třeba pak budeš mít víc vodvahy to udělat.“
Borec vzal flašku a jedním tahem ji dopil.
„Dík,“ řekl a skočil.
Ani jsem se nedíval dolů. Uchechtnul jsem se. Netřeba děkovat.
Sebral jsem se a šel si koupit krabicový.
Chlapa, co stál tenkrát ve dveřích bytu, jsem totiž poznal hned.

Žebrat  a  krvácet