smáli se od sklenic

Paní vedle mne měla asi tři kila otázek.
Nebyla vlezlá ani nepříjemná, ale její témata mě mátla.

„Prý se prodlužuje věk.“
„Ano. Ta mizérie trvá déle, ale jinak se moc nezměnilo. Proč se ptát stoletého člověka na jeho styl. Jakoby nestačil Winston Churchil.“

Těžko mluvit o štěstí.
To je moc krátká sirka k vytažení.
Na velikosti prostě záleží.
To není jako když vám na kytaře chybí jedna struna. Hrál jsem i na tři.

„Chci být rozptýlen. Jen žádnou písničku nepotřebuji slyšet.“
„Tu už byste ani slyšet nemohl.“
„A to víte jak?“
„To je přeci jasný.“
Velmi silná vědecká argumentace.

TO JE PŘECI JASNÝ.

Podívala se na hodinky a upravila si šálu, kterou po celou dobu nesundala.
„Už musíme,“ řekla a vzala mě za ruku.

S modlícím mlýnkem na létajícím koberci jsme hopsali po hladině nebe jak kamenné žabky.
Mohli jsme poklidně vzlétnout, aniž by si nás kdokoliv všiml.
Jedině děti.
A těm nikdo nevěří.

PS.
Někdo mi zaklepal na rameno.
„Nemáte sirku?“
Lekl jsem se.
Sirku jsem neměl.