řekni sýr!

Anotace: ...jak jinak se smát...

Jak se to řekne latinsky, když se rozhodnu prosekat životem?
A klingonsky?

„Čemu se směješ?“
„Tobě,“ řekl malý trpaslík, co byl opřený o rýč v květináči.
„Klidně plácej dál a udělám z tebe pucfleka.“
„Ty si ale fandíš. Ráno o tobě nebudu vědět.“
„A teď o mě snad víš?“
„To není špatná otázka,“ řekl jsem a hodil po tom skřetovi tenisákem.
Uhnul a na okně se objevil pavouk.

„Tvrdíte, že duše neexistuje, protože chcete bezstarostně zvracet,“ směje se trpaslík v kosmickém skafandru.
„Indián načmáral na skále chlapa, co vypadal jako astronaut. Jenže nemůže existovat nic, co neschválíte. Ale ono to existuje i bez vás.“
„Něco dobrýho na nás musí bejt.“
„Než bych sestavil playlist člověčiny, tak se dřív začnete topit v rybníčku vodníka Česílka.“
“Kolikrát už se mi zdálo o člověku, který ke mně chodí za noci, když spím. Krade. A ani se neobtěžuje zavřít dveře. Dokonce jsem ho i chytil, ale lidé z domu se na mě dívali jako na blázna.”
„Člověk,“ zasmál se trpaslík škaredě.
„A můžu říct, že už jsem zkoušel kdeco, abych ty dveře zajistil. Nedávno jsem za ně naskládal i větší hrnce, abych slyšel toho vetřelce. Jenže co na tom, když mi nikdo nevěří? Můžu ho chytit za ruku a nic se nezmění.“
„A přesto věříte v evoluci.“
„Asi to potřebujeme.“
„Bude někdo za pár století věřit Kristovi?“ zasmál se trpaslík oblečený jako papež.
„Všechna ta slova, že nejste jako oni jste jen podědili jako smrt.“

Začal jsem to cítit kolem sebe.
Bylo to cítit polospánkem bezmoci.
Pokorou a něčím starosvětským.
Koupelnovým mýdlem a horskou přirážkou.
Lidmi, kteří když zemřou, tak si vše podstatné berou sebou.
I vodní mlýnky z potoka a kreslené zážitky na pijácích. Polibky a písně.
Sny.
Ty skutečné z oharků nocí.
Víru v trpaslíky.
Bdím anebo spím?