kolotoče se točí

Nalil jsem si z krásné konvičky čaj, ale nechutnal mě, protože jsem zvyklý na čaj porcovaný.
A tohle byl opravdu čaj.
Pamatuji, když jsem poprvé pil skutečné víno, jak mi taky nechutnalo.
Nějak ta nefalšovaná skutečnost není ona.

Nad sluncem visí nefalšovaný Damoklův meč.
A my máme dojem, že můžeme žít a umírat až do skonání věků.
Křesťané si to pojistili Posledním soudem, že právě oni budou ti vyvolení.
Jestli se jim s tím žije lepší, tak proč ne.
Ale měli by se s tím ohánět až u toho přelíčení.
Nikoliv už nyní.

Sedl jsem si do kouta, což je jedna z variant bez hlesu.
Nemám strach z Posledního soudu.
Někdy chodím v pokoji dokolečka, jak trestanec na vězeňském dvorečku.
Mám jenom strach.
Jindy mi pomáhá klasické klubíčko a v něm se třást.
Taková ta prenatální poloha.
Z časů, kdy po nás ještě nikdo nic nechtěl.
Už jsme byli na světě, ale zároveň jsme byli v bezpečí před světem.

A byla tu máma.

PS.
Jak se asi cítí lidé, když jim dojdou náboje, když zbude ten poslední a není vyhnutí?