do třech umí počítat kde kdo

V Belgii nejsou moc hezký holky,“ vykládal doktor M., který tam nějaký čas pracoval a spával s dcerou svého zaměstnavatele.
„Tady bych s ní spát nešel, ale tam to bylo něco jinýho,“ vyprávěl dál.
„Když si ale lehla na postel, tak se jí tak nějak uvolnila kůže na obličeji. Nejspíš tím očekáváním milování a v tu chvíli byla docela hezká. Ženy v tom okamžiku zkrásní. Asi to je nějakej přírodní zákon. Taky tam měli moc dobrej rum.“
Doktor M. má svou vlastní realitu.
A kdo ne?
Pamatuji se, jak si na taneční zábavě plešatej chlap roztrhl košili, odhalil chlupatá prsa a zařval: SANDOKAN!

Dívka, co se dala na víru ve zdravou výživu prohlásila, že dneska už se mléko nedojí.
„Všechno je sušený, a pak ho jen zalejou vodou a dají do krabic, a když se neprodá do záruční doby, tak ho zase usuší, a tohle s ním mohou udělat až pětkrát.“
No co jí na to říct?
Realita možná ani není realita.

Neustále oslavujeme vojevůdce.
Svět bez násilí je přece tak nudný.
Není sexy.
Z chlapů musí téct krev.
Možná, že závidí ženám menstruaci.
Realitu reality.

„Jsem zasypanej,“ začal vykřikovat mladík.
Skutečně vypadal jako Socha svobody po pás zahrabaná v mořském pískovišti, i když se válel jen pod hospodským stolem.
Ovšem lidé, co neviděli film Planeta opic, tak ho nemohli pochopit.
Všemocná sounáležitost filmového plátna.
Od titulků až po prozpěvování v hospodě.
Materiálního je už tak málo.
To si nemůže člověk nikdy uvědomit.
Jinak by se zbláznil.
To je realita..?