vše vypadá jako osud

„Ještě rum prosím,“ řekl chlap, co si zakládal na tom, že on je vždy v páru manželem.
„Vy mi nerozumíte,“ říkal se smutným pohledem ženám.
„Paprťala. Paprťala. Chánoj chánoj,“ řekla jedna z nich s pochopením.
„Chtěl bych potkat někoho originálního,“ řekl.
„Originál je moc drahej.“
„Já nikdy neplatím,“ řekl povzneseně.
„To je pravda,“ řekla servírka.

“Umírám každé noci spánkem spravedlivých. Utvářen svými nároky na zmrtvýchvstání,“ zarecitoval ubrusu na stole.
„Žvanit ve verších, abys někomu vysvětlil, že si potřebuješ šuknout. To je jak smejvatelný tetování,“ řekla jedna z nich bez pochopení.
„Převalená myšlenka na druhou stranu postele. Předplacené místo v kostele,“ řekl jí přímo do očí smutně.
„Vždyť to říkám,“ zasmála se.

„Já jsem kdysi vážil o mnoho méně.“
„A co má být?“
„Jen jsem přemýšlel o významu věty vážím si tě.“
„Neměl byste tolik pít?“
„Zdálo se mi o pálení čarodějnic u nás na vsi. Spálili tam nějakého malého člověka, který neprošel zkouškou, jejíž smysl ani nikdo nechápal. Nemohl jsem se na to dívat, a tak jsem se odvrátil a šel si zapálit cigaretu.“
„Alibismus,“ řekla servírka a připsala mu dva virtuální rumy.

„Určitě se jednou dostaví.“
„Kdo?“
„Láska,“ řekl bublavě do panáka rumu.
„A jak dlouho už jste bláznivý?“
„No, jak se naskytla příležitost, tak jsem nezaváhal,“ řekl a položil ucho na stůl jakoby ho přikládal k vlakové koleji.
„Už jede,“ zašeptal a usnul.