Někdy je lepší, když má svět rozestupy

Posadil jsem se na lavičku na kraji podivného lesa.
Natáhl si nohy, abych si srovnal záda.
„Jaké jsou vaše hodnoty?“ ptá se mě chlapík, který mi začal čistit boty.
Čistič bot na kraji lesa?
Na koho tam čeká?
Na houbaře?
Na milence?
Na Godota?

„Kam myslíte, že dokráčíte? Je naprosto jedno jestli jdete po vodě.“
Moje tkaničky bot snad nikdy nebyly tak čisté.
Ani tehdy, když byly nové.
Něco ve mně chrastí.
Nejspíš to bude mince, kterou jsem kdysi spolkl.
Pro to chrastění by ale měly být dvě.
Jedna mince přece nechrastí.

„Proč nechcete přijmout obyčejnou premisu, že jste póvl? Bude vám pak mnohem lépe. Budete mít klid i v pavoučí síti,“ vykládá čistič bot a pomalu přeřezává křižovatky tkaniček ostřím vystřelovacího nože.
„Byla Afrodita opravdu krásná?“
Položil jsem otázku já.
Ostří vystřelovacího nože zmizelo.
I čistič bot zmizel.

PS.
Nikdy mi moc nešlo do hlavy, jak může někdo políbit mrtvolu.
Automaticky jsem si utíral hubu.