Tančíme kilometry svých tanců a zkraje se ani moc nezadýcháme

Staré ženy se dívají na plakát na kamenné zdi hřbitova.
Je na něm žena ve spodničkách.
Nechápou.
Vždyť ten plakát tu není pro ně, tak proč by to měly chápat.
Jenže my hodnotíme i výroky lidí z jiných století, aniž bychom brali v potaz kontext doby.
Soudíme.

„Kolik osob?” ptal se hrobník a měl připravené prsty.
„Já nevím,” řekl jsem. „Zatím by šlo snad jenom o mě.”
„To se ti ale moc nevyplatí.”
„Abych řekl pravdu, tak je mi to vcelku jedno.”
„No, ale když je vás víc najednou, tak to vyjde levněji.”
„Tohle se přece ale dá jen těžko plánovat s  nějakou partičkou?”
„To by jsi se divil,” řekl a schoval prsty do kapsy u kalhot. „Neslyšel jsi nic o hromadných hrobech?”

Přišli jsme na svět proto, abychom se mýlili?
Vhodil jsem na zkoušku do vody Bílé dvojalbum kapely Beatles.
Nic přece nemůže být stoprocentní.
Přesto jsem slyšel již mnohokrát, že ten či onen sportovec podal výkon na 120 procent.
Jenže to zvládnou jen alkoholici.

PS.
Mít štěstí je fajn, ale nedá se od něho očekávat zase tak moc.
Štěstí totiž nemusí bejt vždycky štěstí.