Čas

Drahomíra si vzala šálu a snažila se jí co nejvíce omotat kolem svého krku.
„Proč to děláš?“
„Co?“ řekla.
„Je ti zima?“ zeptal se doktor Čeněk.
„V půl páté přijede matka.“
„Matka je mrtvá.“
„Ona to ale neví.“
„Ještě je čas,“ řekl doktor Čeněk.
„Čas je mrtvý,“ řekla Drahomíra. „Kdyby nebyl čas mrtvý, tak by byla mrtvá matka. Copak to nechápeš?“
„To je logické,“ přikývl doktor Čeněk.
„V okamžiku kdy zemřel čas, tak jsme se stali nesmrtelnými.“
„Skvělé.“
„Co je na tom skvělého?“ zadívala se Drahomíra s utaženou šálou na doktora Čeňka. „Já z toho mám strach. Ty ne?“
„Vlastně nevím.“
„Měl by jsi mít strach.“
„Když o tom tak přemýšlím, tak ho asi mám.“
„Proč tak rád žertuješ o vážných věcech?“
„Protože mám strach.“
„Nikdy nevím co říkáš vážně a co v žertu.“
„Já taky ne.“
„Nikdy nepřestaneš?“
„Nevím.“
„Asi za to nemůžeš.“
„Asi ne. Budu muset umřít, abych přestal,“ řekl s lehkým úsměvem na tváři doktor Čeněk.
„Ty jsi mě vůbec neposlouchal. Říkala jsem ti přece, že čas umřel.“
„Promiň.“