Svět plný nul a jedniček.

„Není důvod proč by musely děti dělat na hřišti takovej kravál. Můžou si přece hrát potichu,“ vykládala mi na ulici starší paní s malým pejskem, co nepřestával pisklavě ňafat.
„Stejně jsou to spratkové, co to dělají schfálně a nakonec si někde něco píchaj mezi prsty na nohou, aby o tom nevěděli rodiče. To je hrozná generace. Ty mají štěstí, že tady byla ta šmahemhonem revoluce, protože s těma by se udělal dřív krátkej proces. Držtkovat ve škole? Jeden solidní učitel s ukazovátkem a bylo by po šikaně. Šikana vždycky patřila na vojnu, a ještě tak harantí mezi sebou, ale ne, aby si někdo dělal legraci z učitelů. No to nemohlo bejt.“

„A žrádlo pro psy je v těch konzervách lepší než pro nás. Pak nemá bejt tolik plešounů. Po těch lidskejch konzervách nemůžou mít tak pěknou srst,“ pokračovala paní v defetismu a podrbala s rozkoší pejska u svých nohou.
„A...,“ vzala mě ta žena za ruku. Naklonila se ke mně tak, že si mi její pejsek sedl na nohu. „...co ty černoprdeláči?“ zašeptala konspiračně.
„Ten jejich František je prej pokornej a skromnej. Sáhnul některý holce do kalhotek? Myslím, že je to pořád lepší než sahat hochům do trenek, že jo,“ zasmála se někam dovnitř a já pocítil něco vlhkého na botě.
„Aha,“ řekl jsem, když jsem si oklepával botu.

„Ty vousy máte proto, aby jste vypadal moudře anebo jste jenom línej,“ řekla mi s očima na mé bradě a její psík mi cloumal s nohavicí.
„Ten svět je vážně hroznej,“ kroutila hlavou, když mi odtrhla ňafala od nohy s kusem kalhot.
„A nezaprší. My víme proč,“ zakývala ukazovákem a odkráčela, aniž bych se dozvěděl víc.

PS.
Na okamžik se mi hlavou mihlo, co bylo a co mohlo bejt.
Něco jako kulový blesk.
O tom se toho taky pořád moc neví.