Zmizím a vy taky

„Ten svět už nezachráníš,“ řekl mi pes, který neměl mluvit.
„Ani nevím jestli chci něco zachraňovat,“ řekl jsem. „Je ve mně jen taková setrvačnost lučního koníka. Pluje vzduchem, aniž ví, že je na háčku rybáře. Jeho let směřuje na hladinu vody. Vstříc budoucnosti, co si sám nevybral.“
Do štěkotu psa se ozývalo temné dupání.
Jako když tancují sněžní rytíři apokalypsou trnových korun.
Na břehu nevyřčených slov se potácel chlapík se sebevražednými sklony.

Špinavý voják si sedl do kočárku.
Jen pro šprým, co je potřeba, aby mohl dál zabíjet.
Všichni mají strach.
I dobyvatelé.
I Kristus ho měl.

„No vono se každej domnívá, že ví o životě nejvíc právě on,“ říkám zdi mého bytu.
Přemýšlím o tom, že bych ji měl pomalovat.
Jen mít dostatek odvahy.
Jedno místo na zdi je popraskané.
Kdyby se aspoň smálo, ale ono se mračí.
Seznamte se s člověkem!
Napsala na zeď bílá křída v mých prstech.

PS.
Někdo rozbil bank!