Kam jdou všichni s těmi kufry?

Dovedl jsem udělat několik kotoulů za sebou.
S klikou flašinetu a písní, co se odehrává ve všech století, co jsme zatím započítali do naší existence.
Divil jsem se a doufám, že s tím nepřestanu.
Dá se tak zvládnout dotěrnost much i zasedání parlamentu.
Už tak v pouzdře pod ramenem nosí pistoli víc lidí než je zdrávo.
Malér, když slova vezme někdo příliš vážně.

Běžím přes pole se špagátem na němž mám draka.
Je slabej vítr a tak musím běžet víc a víc.
Jak jen to zní snadně, když je člověku deset let.
V šedesáti už jen drak zplihle visí.
S tím nic nenadělá ani Tarantino.
Bůhví proč se držíme vždycky nějaké košile.

To když si člověk přestane prohlížet svoje stopy z minulosti, tak může přijít jistá úleva.
Jenže nám to nedá.
Děsně rádi se přehrabujeme v těch starejch krámech.
Sem tam něco oprášíme jako, že by se to mohlo ještě hodit, ale stejně nakonec zjistíte, že ty nasazovací zuby se vám do huby nehodí.
Tehdy se parodie stává parodií sama sebe.

PS.
Kolem nás putují znamení jako andělé, kteří se vracejí z hampejzu.
A my jim to závidíme.