Lavina

„Jsi na řadě,“ řekla jsi ve sněhové bouři, když jsme si vykládali karty.
Pro asistenci na životě.
Byly trochu upatlané od našlehaného krému z narozeninového dortu našeho psa.
„Byla to klika,“ řekla jsi, když nás po třech dnech vyhrabali z laviny.
Ani jeden den z toho jsme se nemilovali, i když už smrt klepala na dveře.
A já myslel, že právě to dělají lidé, když jsou vehnaní do situace, kdy už je nic nečeká.

Bez hlasů v hlavě je to opravdu nuda.
Připustit, že je vše naprosto jednoduché se nám moc nechce.
Sáhl jsem do rozmanitosti nápojů světa jako bůh z oblaků.
A zase nahmátl jen rum.
Losoval stvořitel o tom zda-li nás nechá žít, když už jsme tu byli?

Pes se nezlobil ani, když jsme snědli dort k jeho narozeninám.
Jen na mě trochu vrčel.
Ale na mě vždy trochu vrčí.
Nic neříká, ale myslím, že ho prudím.
Už jen tím, že jsem.
Nejsem uraženej.
Jako člověk musím být nad věcí.
I když mám dojem, že jak jsem usnul, tak mě kousl.

PS.
Měl bych si zakrýt oči, když mladá žena stojí nahá ve vodě na kraji rybníka?
Kdy jsem normální a kdy už ne?