Rozplývat se nad ušpiněnými talíři

Někdo se hrbil za plaňkovým plotem.
Měl tři metály přišpendlené na teplákové bundě.
Odráželo se od nich slunce.
Povšiml si, že jsem ho spatřil a začal otrhávat již dávno očesaný rybíz.
Po plotě přeběhla opelichaná opička s holou řití.
Buď někoho honila anebo někdo honil ji.
Je v tom rozdíl?
No určitě v tom nějaký rozdíl bude.

„Poslyšte. Vy máte určitě zkušenosti,“ promluvil jsem přes plot.
„Vrtá mi hlavou taková věc. Když mi někdo zaplatí, tak si se mnou může dělat co chce?“ zeptal jsem se veterána, který si uvědomil, že se přede mnou neschová.
„Jak to mám vědět?“ odsekl. „Nám nikdo nic nedal a prostě jsme poslouchali rozkazy.“
„Možná je to lepší. Nemuseli jste se rozhodovat.“
„My jsme především nemohli,“ řekl veterán a kolem nosu mu opět prosvištěla opice po plotě.

„A co ta opice?“
„Ty jsi nikdy neměl opici?“
„Takovou ne.“
„Taky jsi nebyl ve válce.“
„To jsem nebyl.
„Takže nemáme už dál o čem mluvit,“ řekl veterán a na plaňkách plotu se opět přehnala opice.
Letmo se na mě podívala a plivla mi do obličeje.

PS.
Že si nemůžeme osud pronajmout je snad jasné.
I když spoustě z nás to asi tak jasné není.
Přinejmenším tvrdí, že jsou jeho strůjci.