Pec nám spadla

Kloboučku hop!
Řekl jsem plavovlasé dívce ve slamáčku.
Prsa jí voněly po polévce v prášku.
Chrastila šperky ze dřeva.
Tehdy byla prosetá obloha uhříky zmateného mládí.
Čistotou názorů na nichž nestál svět.
V modré blůzce vězel čas.

Sálem proběhla zpráva, že bude konec světa.
„Tak si aspoň ještě zatančíme,“ řekla a já pochopil proč se mi tak líbila.
Až dnes vím, že spoustu okamžiků prožívám znovu, jak Lola, co běžela o život.
Nehraje ten chlap na tu basu falešně?
Čím více pokroku, tak tím častěji se nové generace domnívají, že nemají proč stárnout.
Proč umírat.

Tradiční výklady zahrnuté země nad kostrami lidí.
V křížích, co by odepsaných spermiích.
Rovech, co by vyhaslých vaječnících.
Opřete se tady o ten stůl slečno.
Uslyšíte jak maluji lekníny.
Co je dnes funkční je už zítra mrtvé.
Snad jedině, kdybyste si vzali ty papírové kónické čepice a frkačky.
Není nad to ze sebe udělat blbce.

PS.
Je lepší být zastřelen, anebo jen dostat dávku soli do prdele?