Kolikrát se ještě převlékneš?

„Skoč do toho hrobu jestli tam nejsou nějaké šperky!“
V hrobě byla jen spousta narezlých kostí, jako by patřily nějakým robotům.
Zvláštní, že stačí navléci na ně nějaké maso s kůží.
Zasadit něco vnitřností pro funkčnost, krev, a je tu člověk.
Člověk, který po tobě chce, abys skočil do hrobu pro šperky.
A pak se pořád ptáme; co tady děláme?
Skáčeme do hrobů.

„Ještě bych si rád koupil knihu, ale je to nemožné. Ani knihovnice ti neporadí. Vycházejí čím dál tlustější knihy, jejichž děj by se dal sepsat na polovině papíru. To mají placeno od slova, anebo jsou jen tak užvanění?“ ptá se.
Rád bych mu řekl něco pozitivního, ale zrovna jsem v hrobě.

„K čemu ta rovnoprávnost žen? Když stačí, že nám ukážou nohy a muži koktají?“
„No ale jak k tomu přijdou ty druhé?“ říkám, když lezu z hrobu bez šperku.
Jen se mi na botě zachytil cizí hnát.
„Existují jen jedny.“
„Možná to nevědí.“
„Projevuješ šokující neznalost problematiky.“
„Já to vím,“ říkám a odhazuji to bývalé lidství z boty tam kam patří.

PS.
„Viděl jsi někdy ducha?“ ptá se, když odcházíme ze hřbitova.
„Tři.“
„A který byli ty druhý dva?“