Plný koláží

Rád bych ji potkal v novověku, jako zřízenec v teráriu hadů z Ráje.
Rozevláté vlasy nad kresbou klavírní partitury, co ji vězí v hlavě.
Kdy prsty rozbíjí klávesy náhody pro vlastní ohromení.
V zatmění Měsíce, kdy se tančí v sále se škraboškami jiných bytostí.
Mám chuť ztropit scénu, hodnou pana Bergmana, z manželského života.

Chlap na stříšce telefonní budky hraje své evangelium na příčnou flétnu.
Okna se otvírají, aby ho polili pomyjemi.
Nehraje totiž o lásce.
Staré báby pomlouvají jejich dveře.
Cyklista jede ulicí v hromadách šípků, které se jim vysypaly z nůší.

Mám chuť se pusit.
Bejt plnej pusinek z minulého století.
"Ty idioti na městě nám odebraly lavičky," říká mi chlap s kolárkem na krku, který tam má z obráceného trička.
"Stal jsem se opicí dřív než vyrazil Darwin na svůj výlet," říkám mu svým květem upřímnosti.
Bůhví proč odchází.

PS.
A nebude-li pršet nezmokneme.
Jak čistá logika.