Jsme srandovně smutní

Zastřihl jsem si vlasy a vousy.
Občas to dělám, když cítím, že přišel čas.
Nedokážu si představit, že bych šel k holiči.
„Ten by koukal, kdyby se mu do křesla posadil chlap s hlavou jak srdcová královna. To by jeden holič nezvádl,“ tvrdí kamarád.
A já mu to nevyvracím.
Nepouštím se do pří.

„To já už bych nezvládl ani jednu ženu. Snad jedině kdyby si mě sedla na ksicht.“
Pokouším se změnit nesmyslně téma.
„To by pro ni bylo jako kdyby se posadila na skákací balón,“ směje se kamarád.
„Hlavně, že by jí bylo dobře.“
„No rozhodně by na to nezapomněla.“

„Co by si mohla přát víc?“
„Zapomenout.“

PS.
Jak je osvobozující, když není třeba říkat na konci věty: Já si dělám srandu.