Na pavlači je pořád něco k vidění

Probudil jsem se v rozbitém kostele.
Na zdi byly oprýskané fresky.
Kamenná křtitelnice u níž stála žena oblečená ve stylu padesátých let minulého století.
Působila dojmem vlisu ve zdi.
Pozorovala mě s rukama vraženýma do kabátu časů pana Gottwalda a spol.
Oknem pomalu začalo prosvítat slunce.
Paprsky, co nehřejí, ale řežou do očí jak při elektrickém svařování.

„Jsem panna.“
Tvrdila, když se mnou mluvila přes mřížku zpovědnice.
Ani jeden z nás nevěděl kdo je ten druhý.
Jen jsme si podvědomě uvědomovali, že jsme oba dva podvodníci.
Nevadilo nám to.

Někdy to opravdu nevadí.
Někdy je pravda mnohem horší.
Stačí si představit, jak všichni začnou říkat pravdu.
Ani matky nečekají, že nebudete lhát, i když tvrdí, že po vás chtějí pravdu.
Svět by byl bez lži velmi chudý.
Nevěřím ani v pravdivé umění.
Bez špetky lži by bylo jak jídlo bez soli.

PS.
Jak směšně pak zní věty typu:
Chcete mě?