Odřené lokty od spaní na stole

Ona byla celá v bílém.
Nařasená.
Někdy ty nevěsty vypadají, že jsou nastrojeny do rakve.
Snad proto tolik slzí.
On zase v černém.
Jak havran posedávající na hřbitovní zdi.
Někde v té tradici bude jistě uvězněna tradice o níž už nemáme ponětí.
Možná je to smrt bezstarostného života.

Ještě jsme pořád nepochopili k čemu máme mozek.
Jak na to přijít pomocí mozku?
Co když si to nepřeje?
Včera jsem viděl v televizi, jak nutí kavka ježka, aby vypadl ze silnice, kde byl velký provoz.
Pan Descartes tvrdil, že zvířata jsou stroje.
Leccos nedomyslel, i když byl.

Chceme vše pojmout rozumem, a je nám divné, když to nefunguje.
Z výherního automatu nevypadla ani jedna mince zpět.
Tak tam naházíme další.
Jen smích a zase smích.
ČEMU SE SMĚJOU?
„Ničemu,“ řekla matka dítěti, když procházeli kolem Herny.
„Ničemu?“
„Někteří lidé už jsou zkrátka takový,“ řekla matka a popotáhla rychleji dítě, jak dřevěného kačera, aby opustili onen perimetr.

PS.
Kdo vyhrál?
Nikdo.
Nikdy.