plané hovory nad žrádlem pro krysy

Spatřil jsem sám sebe, jak hraji na housle.
Na chodníku přede mnou ležel ošuntělý klobouk, do něhož mi lidé občas hodili minci.
„Sakra!“ řekl jsem. „Vždyť já neumím hrát na housle.“
„Tak to máš blbý,“ řekl mi cizinec.
„To mám fakt blbý.“

Rozezněl se lesní roh s tím nádechem baroka.
Zpoza rohu vyběhl šimpanz, s oním nástrojem, pronásledovaný dost nerudným chlapem.
„Takhle zničit Mozarta!“ řval a mával notami, kterými chtěl nešťastného tvora ztrestat.
„Tak ten to má opravdu blbý,“ řekl cizinec.
„Kdo?“ řekl jsem a zadívali jsme se s cizincem jeden druhému do očí.

„Do práce!“ zařval ten chlap nahánějící opa a přetáhl mě notami přes nos.
„To bylo na mě?“ zeptal jsem se cizince.
„Ten showbyznys se chová hrozně neosobně.“
„Já měl pocit, že to bylo hodně osobní,“ řekl jsem a podrbal se na nose šmytcem.
Šimpanz proběhl docela blízko a nešikovně mi udeřil lesním rohem přímo do rozkroku.
Zlomil jsem se.
V následujícím okamžiku jsem dostal partiturou po hlavě.
„Koukej se snažit!“ štěkl na mě chlap a vybral hrst mincí z klobouku.

PS.
„Tak moment! Tohle je minulej život anebo ten příští? Ten současnej to určitě není. Já na housle hrát neumím.“
„Život,“ usmál se cizinec.