Z naivity upletení

Proč za mnou chodí tři bozi?
Vypadají úplně stejně.
Ten prostřední je mi hodně povědomý, ale za boha si nemohu vzpomenout kde jsem ho viděl.
Přišlo mi, že v nějaké hospodě.
Asi tam sedával inkognito.
Jak je to vlastně s tou jejich vševědoucností?
K čemu by jim byla?
To by přece musela bejt hrozná průda.

Čekal jsem, že mi něco nabídnou, ale oni jen tak seděli a čučeli.
Zase to bylo v hospodě.
Vlastně mi připomínali chlapi od pohřebních sběren.
A možná to byli pošťáci.
Rozsvítila se žárovka na stropě a jeden z nich stál v mžiku na stole a deklamoval:
Vlákala mě svým tělem
do bílých oblázků
na něž se dají psát
bláznivá slůvka pro lásku
Nikdo si ho nevšímal.
Ani jeho dva společníci.
Jen servírka mu zaťukala prázdným sklem o botu.
„Ještě třikrát?“

„Jaký je váš názor na jadernou elektrárnu?“ zeptal se mě mladík s hromadou papírů v dlaních.
„Názor? A není to blbá otázka? Vědomí má prý dvacet wattů. A tak nemůže zmizet, protože to by popřelo fyzikální zákony. Stačí?“
Jeden z těch bohů se rozchechtal.
Druhý zvedl ruku a řekl.
„Ještě třikrát.“

PS.
S každým to občas lomcuje.
Úplně mi vypadlo, která bude příští zastávka.
„Bylo nutný mě budit tou holí? Myslím, že na barvě až tak moc nezáleží.“