Jantarová komnata je pořád nezvěstná

Pokoušel jsem si vybavit tu strašlivou samotu, jak se o ní často mluví.
Šlo mi to dost špatně.
Motalo se mi tam příliš toho, co jsem byl já a všeho, co jsem za roky nasbíral z jiných.
Lidské archetypy na jedné hromadě.
I jeden poustevník.

Je zvláštní, jak musí dva dospělý lidé vysvětlovat soudu proč spolu nechtějí žít.
Pochopím dělení majetku, ale aby mi někdo rozhodoval o mém soukromém životě.
O mých citech.
„Která z těch dvou velkých válek byla vlastně horší?“
„Nejhumánnější bude ta třetí,“ řekl soudce. „To zbudou jen stíny.“

Dnešní rady se tak málo liší od toho, co předkládal lidem Stoletý kalendář.
Libovolný počet mužů šeptající růže krásným ženám.
Ani čerty už nebereme vážně.
Někdy snad strážné anděly, když nám teče do bot.
Stereotyp svatých obrázků.
V buřince harmonikáře jsou díry pro slunce a taky rohy.

PS.
Chce to pořádný songy.
Kde domov můj?
To je tak pro emigranty a opilce, co se ránem vrací z putyky.
A přesto ji miluji.