záplatované divadelní opony

Viděl jsem u našeho rybníka regály knih, a tak jsem se u nich zastavil, že si nějaké vyberu.
Objevil se knihovník, že si zrovna dělá v knihovně pořádek.
Představil se jako vodník a pozoroval, jak zareaguji.
Fakt mu kapalo ze šosu-
Zeptal jsem se ho jestli někdy trpí žízní.

„Nikdy mi není smutno,“ řekl a zabafal z fajfky tolik dýmu, že se na obloze objevila silueta polonahé ženy sedící před budovou starého chrámu.
„Tělesnost má pro vás svoje hranice. Všímám se, že lidem čím dál tím víc překáží.“
„Bez ní by to asi nešlo,“ řekl jsem a prohlížel si tituly knih.
„Nerozmočí se?“
Zasmál se, jak plná kapsa oblázků.
Snad jsem neřekl zase nic tak vtipného.
Není možné potkat bytost, aniž by nepřišly pocity.

Opět silně zabafal a objevila se princezna kojící velkou šachovou figurku střelce za zamřížovaným oknem.
„Jen úryvek z knihy,“ řekl.
„Tak to jsem nečetl.“
Na hladině se objevil muž, co po ní kráčel.
Kolem hlavy mu létaly vosy jako svatozář.
„To je z bible?“
„Ne,“ odsekl vodník trochu vztekle. „To je provokatér.“

PS
Jsou v nás zakořeněné podivné archaismy.
Čemu se pak divit, když nám rupne v kouli?