Hodně se mluvilo

Pět vlků vyrazilo do města.
Před městem se domluvili jak a co bude.
Měli na sobě svetry z beránčí vlny.
Přidávali si odvahu ořechovou kořalkou.
„Na výletě pane kolego?“ zrovna tak spolu mluvili, aby byli nenápadní.
„Duhovou válkou nikdo neprošel, aniž by si koupil lístek,“ četl jeden z vlků z cáru papíru, co našel na zemi, když zapomněl nazkoušený dialog.
Nebyli to analfabeti, ale paměť měli mizernou.

„Byl jsem vyfocen do zločineckého alba,“ řekl druhý vyveden ze šňůry vět, co měli po sobě následovat.
„To je osud,“ řekl třetí a měl silný pocit, že začínají problémy.
„My břichabolové vesmírných hostin,“ zapěl rozevlátě čtvrtý vlk.
„Co se to kurva děje?“ zavrčel pátý vlk.
„To bude člověčinou,“ nechal se slyšet první vlk.
„Jo. Leze to pod kůži a demaskokuje nás to,“ řekl významně druhý vlk.
„Takhle to asi nepůjde,“ řekl třetí s náznakem ústupu.
„Potřebujeme silnou ideu,“ řekl vznosně čtvrtý vlk.
„Hlad,“ řekl ten pátý.
„Hmmmm,“ zabručeli po chvíli svorně.

„Vrátíme se?“ řekli čtyři vlci.
„Kam?“ zeptal se ten pátý.
„Na začátek!!!“

PS.
A tak se začali honit za svými ocasy.
S nadějí, že se restartují k místu odkud budou moci znovu pokračovat.
Člověčina je silně nakažlivá.