Dokud bude dokud

Měl jsem rád ty rána po noci, kterou jsem celou proflámoval a pořád jsem neměl dost.
Nemohl jsem se zastavit.
Všichni už šli spát a já nasedl do ranního autobusu a odjel do Prahy, abych se podíval na to jejich ráno.
Zašel jsem si do kostela svatého Jiljí, abych se mohl pomalu zastavit.

Pak jsem chodil kolem divadla Disk a díval se na fotografie herečky, co se mi tehdy líbila, protože měla pořádný prsa o něž se mohl opřít celý svět.
Tedy alespoň ten můj.
Skončil jsem v hospodě u Malvaze, když to ještě byla opravdová hospoda s dřevěnýma lavicema k sezení, které se táhli od zdi ke zdi.

Dal jsem si tam ranní pivo a nechtěl jsem s nikým mluvit.
Rozhodně ne s Němci, kteří si tam přisedli s tou svojí rozeřvaností vojska.
Na jejich otázky jsem odpovídal stručně: Im Crazy!
Oni si pak něco špitali a dali mě pokoj.
Nakonec mě vzbudil pingl a řekl, abych se šel vyspat domů.
Tak jsem si ještě jednou přešel Kamený most bez hlazení štěstí, které tam bylo už bez toho vyhlazené jako minulost.

PS.
Odjel jsem zpátky do své rodné vesnice, abych tam dospal budoucnost, o níž jsem neměl ponětí.