Pocit...

Anotace: ... Na poetická líčení poslední dobou nemám nápady :) takže si píšu co mě zrovinka napadne. Nemějte mi to za zlé :)

  Tak nějak mám pocit, že když jsem tenkrát vyděšeně dávala bezdomovci dvoukačku, "poplivávala" mu ji pro štěstí a pak se za ním ulehčeně dívala, jak odchází do hospody a následně jsem zdrhala z parku, aby mě znovu nepoctil svou návštěvou při zpáteční cestě z putyky, udělala jsem asi dobrý skutek. 

  Né že by se něco v mém životě nějak dramaticky obrátilo k lepšímu ale od té doby ve mně kromě strachu, že ho znovu potkám, přebývá i pocit radosti. Když jsem venku, rozhlížím se a říkám si, jak je krásně. Nevšímajíc si toho, že je všude kolem mě mlha co by se dala pytlíkovat a schovávat na časy bez mlh. 

  To že jsem zase začala dobře vycházet s mamkou připisuji hlavně tomu, že jsem se stala plnoletou a na oslavence se musí brát ohledy, aby se mu narozeniny vydařily co nejlépe.

  Nevím ale, jak je možné, že mě požádal o profesionální spolupráci fotograf. Když jsem si přečetla jeho zprávu, nestačila jsem se divit. Nerada bych něco zakřikla, zaťukám to radši na zuby, ale vážně se mi to nezdá? 

  Je fajn že to sem můžu napsat, snad to nikdo nebude číst. Nebylo by špatné mít deník. Už jsem se ho párkát snažila vést ale pokaždé jsem na něj po čase zapoměla. Ovšem zase bývám občas dobře překvapená, když odněkud jeden z deníků prostě vypadne a já si čtu, jaké jsem kdysi mívala problémy. Dětinské. Né že bych teď měla problémy dospělácké, to ne. 

  Dnešek je zvláštní... Ráno jsem se vzbudila a až do dopoledne pekla sušenky. V kuchyni jsme se střídaly s mamkou u trouby. Ta totiž pekla dort.  Celá naše svatyně voněla skořicí a kávou. Krupičná kaše k obědu, co se trošku přichytla, nám dala pocit, že je všechno fajn. Kéž by to tak zůstalo. 

  Otevřené okno mi propouští do pokoje svěží chlad a slyším, jak z ořešáku za venkovním krbem opadávají žluté listy, jeden za druhým. 

  Když mě před chvílí ségra upozornila na kočku promenádující se po sousedovic zahradě, vyběhla jsem na balkón. Mluvila jsem na ní, ona se usadila na poskládané dřevo a poslouchala mě. Byla nádherná. Bílá s černým ocasem a černým flíčkem za krkem. Veliká, mejestátní. Smyslně mhouřila oči, olizovala se, občas zazívala a trhla sebou, když spadl další list ze stromu. Ladně vyskočila na zídku, prošla kolem komína a zmizela pod ořešákem.

  Mám radost. I z maličkostí. To se mi líbí :)