Miluji mráz

Dnes mrzne. Otevírám okno a cítím mráz.
V tu ránu jsem malá holka, stojím před naší malinkatou chalupou – moji předci byli tkalci, takže chudí – v ruce sáňky a dívám se, jak se scházejí děti z vesnice. Všichni bavlněné punčocháče a tepláky, svetry a teplákové bundy – žádné zateplené, kdepak. Na hlavách pletené čepice, na rukou pletené palčáky.
Naše chalupa je na svahu. Celá vesnice stojí na prudkém kopci, přes náměstí – sice jsme vesnice, ale máme odjakživa náměstí – takže kol našeho stavení vedla hlavní sáňkařská dráha, téměř od samého kostelíčka až po potok zvaný Labe a nad ním vysoká skála je samozřejmě dodnes Vyšehrad.
A už se sáňkovalo. Pro větší zábavu jsme svázali saně k sobě, čili vznikl had, třeba patnáct saní u sebe, některé až pětisedadlové, a už jsme se řítili s kopce. Nejhůře na tom byli ti zadní. No, ocas je na tom vždy tak nějak nejhůř. Řádně to s nimi mávalo. Jízda byla takových dobrých třista metrů. To bylo řehotu a výskání! Často bývala ledovatka. Tenkrát jsem šla do kopce a držela ruce za zády v nich provaz od saní. Podklouzly mi nohy a řápla jsem sebou přímo na čelo. Boule jak stodola. Plačky jsem šla domů. Táta mi řekl:“ Ty troubo, to jsi nemohla dát ruce před sebe?“ No nemohla. Pamatuji si, jak jsem ležela v posteli, třeštila mi horkostí hlava, maminka mi nosila na čelo studený obklad a já celou dobu koukala na obrázek madony s děťátkem a to bylo moc uklidňující…a zatím co tohle píšu, ten samý obrázek mám před sebou na zdi.
Miluji mráz.