Měla ji malou ...

Anotace: *****

Někde jsem četla, že čím je člověk starší, vzpomíná si na momenty ze svého dětství, které si myslel, že už dávno zapomněl…
Pro mléko jsem coby malá chodila s černou dvoulitrovou plechovou konývkou. Paní mlékařka nosila zásadně krátké bílé pláště, s oblibou se nakláněla nad konve s mlékem, odkud naběračkou nabírala tento tehdy tučný nápoj, takže jí byly vidět podvazky a ještě výše, jak se tehdy říkalo – a Pražané se neurazí – skoro až do Prahy.
Proto hojně chodili pro mléko také muži. Fronta se táhla pomalu až ven, a jeden pán co chodil kupovat každý den, s oblibou štípal ženy před ním stojící do zadků a ňader. Ony pak pištěly a se smíchem mu nadávaly. Coby dítě jsem vůbec nechápala, proč piští, a pána jsem se ve své mysli vehementně zastávala.
Moje teta byla pošťačka. Celý život nosila noviny, dopisy, důchody atp. Mně to moc bavilo, chodila jsem s ní hlavně o prázdninách. Stavovala se často u nás, maminka jí dala oběd a teta všem referovala, co při roznáškách zažila.
V souvislosti s tímto pánem jednou vyprávěla:“…no a sotva přijdu k plotu a házím dopis do schránky, z otevřeného okna ho slyším roztouženě říkat - poslyš, ty jí máš ale opravdu malou…“ načež se tomu všichni přítomni moc smáli. Vůbec jsem netušila, o co jde, co malého by to mohlo být…říkala jsem si asi televize. Následoval výklad o tom, že onoho pána načapal jeden manžel návštěvou u své paní. Pán sice utekl, manželka jak jinak - zůstala. Manžel poté vzal na přirození své ženy rýžák na podlahu. Prý ji nadlouho přešly zálety.
Když onen pán náhle zemřel, měl opravdu krásný funus. Teta zasněně vyprávěla, že tak dlouhý zástup truchlících žen naše vesnice nikdy více nezažila. Sama se totiž účastnila…