Mileniál X

Mileniál X

Anotace: Text zrozený z konverzace AI na zadání mileniál, generační profil, z pohledu britskeho kocoura.

 

jak je vidí jeho britský kocour

(verze: „Na parapetu mezi miléniem a algoritmem“)

Jsem britský kocour.
Těžký, hebký, loajální jako analogová stopa na VHSce.
A pozoruji ho.
Narodil se v roce devatenáct devadesát a dva.
V čase, kdy se Evropa ještě drolila jako roh starého sekretáře.

Jeho dětství bylo oranžové jako Windows 98.
Neumí číst Morseovku, ale cítí rytmus modemového šumu.
Je mileniál. Dítě svobody a tlustých televizí.
Zralý jako zapomenuté mandarinky v igelitce.
Tichý jako vypnutý ICQ status.

Pamatuje si, kdy se vesmír vešel do plakátu NASA a vesmírná loď byla v Kinder vajíčku.
Jeho matka byla sekretářka, otec podnikatel – dva duchové posttotalitního kompromisu.
Rozmazlený, ale ne privilegovaný.
Malé kapsy, ale velké sny.
Knihy o vesmíru. Filmy o budoucnosti. Poezie bez plánu návratu.

Zatímco já se válím v paprsku slunce,
on hledá smysl ve třetím scrollu.
Zažil svět bez Wi-Fi,
ale dnes mu selhává signál v sobě samém.

Hladí mě rukou, která si pamatuje mechaniku tlačítka „Eject“.
Stará se o mě, jak se kdysi staral o Tamagotchi.
A přitom tuší,
že Generace Alfa už nebude vědět, co je to „čekat“.

V jejich čase se všechno stane – hned.
Beze mě.
Bez něj.
Bez ticha.

A tak ležíme.
Já a můj pán.
Já, ve své chlupaté neměnnosti.
On, ve své mileniální melancholii.
Jsme poslední svědci předvídatelného 

 

Verze 2: 

 


Narodil se devadesát dva.
Když padal svět a všechno šlo vstříc downloadu.
Já u toho byl –
kocour, britskej, trochu líně tlustej.
Ale s očima jako kazeta, co si pamatuje.


On?
Mileniál, co nezažil frontu na maso,
ale pamatuje si,
jak se první web otvíral jak trhlina v čase.

Máma – psala strojem.
Táta – podnikal v dešti možností.
A on?
Dítě mezi vědou, sci-fi a melancholií.
Střední třída – ale zlatá nebyla.
Jen plastová.
A čím dál víc průhledná.


Leží,
scrolluje,
zírá do světa skrze algoritmy.
Zatímco já se válím na repráku,
a vím, že už se neposílá žádný ICQ:
*beep* – to ticho tam nebylo. Bylo to hvízdnutí do mezery.


Pamatuje zvuk modemu.
Ten dial-up dech, co zněl jako naděje.
A teď?
TikTok ti řekne, co si máš myslet,
dřív než stihneš dojít na záchod.


Já se nehejbám.
On se hejbe moc.
Srdce mu bliká jako stará Nokia pod polštářem.
V noci.
Když je sám.
V ložnici plné AI
a nepřečtených oznámení.


Říkají mu boomer,
ale jen když se pokusí vysvětlit,
proč byl čas, kdy se věřilo v budoucnost.
Ve hvězdy.
V Mars.
V něco víc než ve verifikaci.


Já ho znám.
Znám jeho vzdechy,
znám ten kód v jeho pohledu,
když přepíná mezi
poezií a protokolem.
Když se ptá, proč svět zrychluje,
ale odpovědi se ztrácejí dřív,
než je stihneš říct nahlas.


A tak sedíme.
Já, britskej kocour.
On, člověk z ročníku, co ještě uměl být offline.

Jsme tady.
Na hraně doby.
Jedna tlapa ve vzpomínkách,
druhá ve feedu.


????
Mileniál '92.
Ten, co si pamatuje chuť analogovýho mlíka.
A věří,
že i v době, kdy generace mizí dřív než dorostou,
zůstane aspoň echo.
Asi jako já.
Na tom parapetu.
Čekám, až se svět zas zpomalí.

 

 

Autor Happyyz, 20.06.2025
Přečteno 43x
Tipy 3
Poslední tipující: šerý, mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2025 liter.cz v1.8.2 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí ⋅ Osobní údaje ⋅ Provozovatel