Bez názvu

Anotace: Zajímal by mne Váš názor...

Když se spolu s generálem vracíme do ležení, potkáváme cestou Pierra a Jaufrého nesoucí nosítka. Děsím se, když na nich spatřím popelavě bledého Reného.
Klusám po jejich boku a svírám Reného ruku, ale skoro mě nevnímá. „Co se stalo?!“ volám.
„Je po bitvě,“ odpovídá Jaufré. „Pane plukovníku, spěcháme!“
Přikyvuji. Běžím s nimi na obvaziště, kde skládají nosítka vedle provizorního stolu. René zatíná zuby a překulí se na něj. Stahuji z něj tenkou deku, jíž ho ve spěchu přikryli. Pierre mu pomalu sundává boty. Už jenom při tom René tlumeně vzkřikne. Pravá noha je v pořádku, ale při pohledu na druhou jen zkroutím rty. Nepotřebuju být doktor, abych věděl, že zranění je velmi vážné. Levou stranou byl natočený k výbuchu…
„Musíme amputovat,“ špitne bezvýrazně Jaufré. Proti tomu se však rázně postavím.
„Ne! Chcete mít jednonohého plukovníka?!“
„Lepší než mít mrtvého plukovníka.“ Jaufré se otáčí ke svému bratrovi. Pierre má na hrudi hluboký šrám od šavle, z něhož pomalu vytéká krev. „Běž si to ošetřit,“ říká mu bratr. „A obstarej čisté obvazy. Já seženu ostatní. Charlesi!“ křikne na vojáka, který jde okolo. „Buď u něj!“
Charles se k Renému okamžitě vrhá. „Hlavně zůstaň naživu, opovaž se mi umřít, jo?“ René pomalu přikyvuje. Voják se k němu sklání a líbá ho. Vzpomínám, jak jsem je nechtěně přistihl v domku. „Musím jít,“ zamumlá, „ale pak přijdu, slibuju.“
„Fakt? On?“ povytahuji obočí, jakmile odchází. „Myslel jsem, že bažíš po Gabriele…“
„Jo, a kde je Gabriela? Mě zraní a ona se ani neobtěžuje za mnou přijít. Jdi mi s ní.“
Vrací se Jaufré. „Už půjdu,“ říkám. „Nepotřebuju to vidět… Stejně s tím nesouhlasím. Jak bude žít? Oba víme, že armáda je pro něj vše.“
„Pokud to neuděláme, nebude žít vůbec.“
Otáčím se, jako že odejdu, ale jeho hlas mě zarazí.
„Já to sám nezvládnu!“
Váhám. Nechci s tím mít nic společného, ale jsem asi nakonec jediný volný pomocník.
„Co mám dělat?“ Můj hlas zní překvapivě pevně, třebaže mně podklesávají kolena a v duchu uvažuji, jestli omdlí dřív René, nebo já.
„Dejte rozžhavit meč,“ instruuje mě Jaufré. Mechanicky plním jeho pokyn. On zatím zabraňuje většímu úniku krve zaškrcením nohy nad kolenem.
„Dobře, co teď…?“ šeptám slabě.
„Vezmeme to pod kolenem…“ mumlá si pro sebe voják. Pak se na mě podívá: „Jen tady buďte, pak mi ten meč donesete…“
Mírně přikyvuji, na nic jiného se nezmůžu. Přistupuji k Renému, svírám jeho ruku a tiše promlouvám: „Mysli na svou Gabrielu,“ a ještě tišeji dodávám: „Nebo na Charlese… Budeš v pořádku…“
René po mě střelí nahněvaným pohledem. „Já do háje vím, co mám dělat, sám jsem to říkal jiným lidem tisíckrát! Jen mě nikdy nenapadlo, že jednou na tom stole skončím já…“ V jeho hlase ze zcela pochopitelného důvodu zaznívá bezprostřední panika a zoufalství.
Nevím, co na to říct. Je mi mizerně, připadám si, jako bych zrazoval naše přátelství. Pak mě napadá něco opravdu děsivého. Co když to nezabere? Co když dostane infekci? Co když… co když stejně do pár dnů zemře a my ho trápili pro nic za nic? Vzpomínám, co řekl generálovi na poradě. Můžete se je pokusit zachránit, můžete odstranit ruku nebo nohu, pak přijde sněť a vy si říkáte, jak zbytečné utrpení jste jim způsobil… Ano, to je krutá pravda.
Pro jistotu svlékám fiží, zmuchlám je do kuličky a nechávám ho, aby se do něj zakousl. Lepší než aby si prokousl jazyk nebo ret. Podle toho, jak se mu rozšířily černé zřítelnice a na čele mu vyrazily krůpěje potu, poznávám, že Jaufré začal. Přikazuji sám sobě, abych se neohlížel, snažím se plně koncentrovat na svého přítele, ignorovat zvuky pilky rychle přeřezávající kosti… Je to jako když řežete dřevo… Jeho práce ovšem splňuje požadavky a je velmi rychlá, během necelých tří minut mě posílá pro mou zbraň. Třesou se mi ruce a mám co dělat, abych v nich meč udržel.
„Tohle bude opravdu bolet,“ říká. Přikyvuji a pevně propletu prsty své ruky s Reného. Zaskučí a svírá mě tak pevně, až mu zbělají klouby na prstech, ale já vím, že nemohu svoji bolest v žádném případě srovnávat s jeho. Násobím ji v duchu dvakrát, třikrát, stokrát a zkouším si představit utrpení, jež prožívá. Náhle si uvědomuji, že jeho stisk povolil a hlava se zvrátila dozadu. Zacloumám jím.
„René!!“
„Jen omdlel,“ konstatuje bezvýrazně Jaufré.
Vybíhám pryč, vnitřnosti se mi svírají obavami i výčitkami a já se tomu podvoluji. Padám do sněhu a zvracím. Co jsem to za člověka? A proč o tom vůbec sakra přemýšlím? Chtěl jsem mu pomoct, zemřel by, kdyby to Jaufré neudělal! Nechci, aby se historie opakovala, dneska ne, nechci přihlížet smrti dalšího velitele mého regimentu! Tohle přece musí René pochopit… Nebo ne? To jsem naše přátelství nadobro zničil?
Vděčně vdechuji chladný vzduch a mám co dělat, abych taky neomdlel. Jak to může Jaufré dělat každý den? Ani jsem se nedíval a je mi zle. Ubohý René… Já si ale nemám co vyčítat, zranili ho přeci Švédi! Ano, nebudu se zase zmítat v oceánu viny, za tohle odpovědnost nenesu.

„Jaké máte ztráty vy?“ ptá se de Lille plukovníků d’Ykkhó a de Ïille, když na jeho rozkaz vcházím do domku. Všímám si, že kromě nich tu sedí ještě čtyři cizí důstojníci. Klesám ke stolu a hypnotizuji místo, kde sedával René.
Plukovník de Ïille cosi nesrozumitelně zašeptá. Je bledý a schlíplý.
„Neslyším vás, jedenáctko!“ upozorní generál.
„Zbyli…. Mi tři vojáci…“ vypraví ze sebe namáhavě. D’Ykkhó mu položí ruku na rameno v chlácholivém gestu. Sám podotýká:
„U mě sto osmdesát raněných a přes tisíc mrtvých.“
„Co váš pluk, d’Agoulle?“
Ani se neobtěžuji vzhlédnout. „Přes čtyři sta raněných a zhruba dvakrát tolik mrtvých.“
„A osmička?“
„Myslíte Reného? Není na tom nejlíp, zatím se nedá říct, zda vůbec přežije. Snad bude v pořádku.“
„Dobrá,“ vzdychá generál. „Tak fajn, jdeme slavit, ne? Švédi měli přesilu a my je přesto porazili, takže určitě máme důvod.“
„Pane generále?“ oslovuji velitele, jakmile ostatní odcházejí. „Kdo byli ti další muži zde?“
„Posily z vedlejšího ležení, bez jejich infanterie a artilerie bychom byli ztraceni.“ Vyzývá mne, abych si zase sedl. „Chci s vámi mluvit o Reném, d’Agoulle.“
O Reném? On mu vážně řekl jeho pravým jménem? „O co jde?“
Promne si bradu. „No… řekněme, že oba dva víme, co s ním dál bude. Doufám, že jste ho na to připravil.“
Zmateně zkrabatím čelo. „Ne, pane, obávám se, že aspoň já nevím, na co nyní narážíte.“
„René není špatný velitel a je skvělý voják, ale… čekal bych, že jako syn krále víte, že kavalerie… To je elita, monsieur d’Agoulle. A mrzáci nepatří do elity.“
Dochází mi plný význam jeho slov. I kdyby René nakrásně přežil, nikdy ho u armády nenechají. Ani jako důstojníka, ani jako kohokoli jiného.
„Pokud se to dozví teď, zabije ho to. Takže v zájmu jeho zdraví vás prosím, abyste o tom před ním smlčel, prozatím.“
„Vynasnažím se,“ zabručí neochotně de Lille. „Ale nesouhlasím s tím. Jste neuvěřitelný idiot, nedovedu si představit, že jednou skončíte na trůně.“
Zpříma se mu zadívám do očí. „Ve vašem zájmu budu předstírat, že jsem to neslyšel. A pojďme už, řekl jste, že budeme slavit, tak slavme.“