Jak jsem si naběhl…

Anotace: Samozřejmě, že taky tropím hlouposti - kdo se jich vyvaruje zcela? Proto se snažím pomáhat ostatním odstraňovat chyby, které už sám nedělám...

***

Jak jsem si naběhl…

Samozřejmě, že taky tropím hlouposti - kdo se jich vyvaruje zcela? Proto se snažím pomáhat odstraňovat chyby, které už sám nedělám, ostatním. Jednou z nich je - zejména mladými autory - používaná lest, jak domněle zvýšit účinek díla použitím supersilného motivu, jakým je například smrt. Vyčetl jsem 4. 8. tento úskok  dvacetileté autorce z jiného literárního webu, ale to jsem si naběhl...

5.8. 2012 Hele o něco tě poprosim... nesuď pokud o člověku nic nevíš... je mi 20 mám rakovinu a po chemoterapiích trpím chudokrevností která mi navíc způsobuje nemalé problémy... Sestřička mi umřela když jí bylo 24 na totéž co mám já... takže opravdu, vim co je to když ta svině s kosou skřípe brouskem opodál... a pokud jsem si napsala epitaf když je mi 20? tak jen opravdu pro ten pocit že tu po mně něco zůstane... ne jen opuštěný vlčák a jeho zlomené srdíčko protože už dneska vím, že on bude žít déle než já, je mu ani ne rok...

5.8.2012

Upřímně se za to omlouvám, ale to se poznat nedá jinak, než že to takhle napíšeš. Držím ti pěsti, kéž by to aspoň trochu pomohlo.
Proč jsem to napsal? Za svou působnost jsem potkal virtuálně tisíce lidí, stovky na literárních webech a mezi nimi desítky mladých lidí, kteří se domnívali, že použitím motivu smrti dodají vážnost a váhu svým veršům, nepochopili, o čem je život.

Mám chuť ti napsat BOJUJ, ale jsem si vědom, že je to na hovno. Vím, že pokud na to máš, zabojuješ. Dává to naději, ale ne jistotu, já vím...

Moc bych si přál, abys mi vynadala k osmdesátým narozeninám - tak koukej, abys tu byla 2017!

---------------

7.8.2012  tak za mě napiš prosímtě všem těm zlomeným... ať bojujou protože ani zdravej člověk neví jestli tady bude stát i zejtra; víš nikdy nevíš kdy tě autem sebere šílenec nebo jestli tě náhodou dneska jen tak z rozmaru na ulici někdo nezastřelí... svět je jinej než jsme si ho jako děcka představovali a vymejšleli... princové nejsou skoro už ani v těch pohádkách - ty nový taky stojí upřímně za nic, klasické pohádce se ani zdaleka nepodobají a můj 6letý bratr si radši pustí stejně Hanu Montanu nebo podobné ptákoviny na disney chanel...

Hele nejsem jiná než ostatní, ubožejší nebo horší nebo k politování... Nikdo neví co se může stát, já mám jen tu možnost vědět proč umřu... Ale nevim kdy a nevim kde ani jak... ;) nedělej si kvůli mě hlavu víš já mám svoje srovnaný... třeba tu budu rok... ale třeba taky 50 let nikdo ti to nepoví... A nemám důvod zabíjet čas tím, že se budu užírat, to rozhodně ne...

sice jsem tu ve svojí podstatě chvilku ale i za tu chvilku jsem si stihla vyzkoušet i nemožný...

ztratila jsem sestru... dědečka... teta je po operaci... sestřenice taky... rodinná anamnéza rakovina... zabil se mi přítel, ze dne na den zmizel a našli ho po 15 dnech... skočil údajně z mostu... podle mě hloupost, pitomost nade vše neměl k tomu sebemenší důvod... plánoval si budoucnost... můj otec je hnusnej alkoholik co si nevidí do úst a dokáže z nich vypustit taková slova až bych se styděla... mám dva mladší bratry ještě... jeden problémovej... myslím že především díky součtu věcí okolo a toho že nastoupil na školu kde tráva neni nic neobvyklého a místo školy chodit pít je ok... utíká z domu opíjí se, nejednou byl nedaleko od drog propadá ve škole a podobně... moje maminka je psychicky hodně na dně a leccos nezvládá... 6letej bráška vlastně z většiny věcí ještě nemá rozum i když nemůžu říct že podvědomě netuší že není všechno jak by mělo být... nevím, jak mu vysvětlit že od září nebudu žít s nimi protože mi otec oznámil že tu už nejsem vítaná, jsem podle něj navíc a zbytečný problém... Na střední jsem byla roky zároveň studentem i zaměstnancem a teď to nebude jiné... Dost mě to unavuje popravdě ale když nemá rozum dospělý člověk kterému je milejší krabička cigaret a hospoda než rodina musí nastoupit někdo na jeho místo kdo se bude starat...

Já nestojim o lítost... já chci jen bojovat za lepší zejtřek abych mohla říct jednoho dne, že tady za mnou něco pořádnýho zůstalo... Že celej tenhle nekonečnej boj měl logickej důvod... Zamyslet by se měli všichni kdo se svým zdravím hazardujou... Neříkám že jsem neprošla to období rezignace kdy člověk začne dělat věci na truc... Začala jsem kouřit s tím že už je to stejně jedno... Přestala jsem se starat o sebe celkově... ale když pak člověk leží, vidí prázdno vedle sebe protože o něj nikdo nestojí, kdo by taky zůstával s někým o kom neví jestli tu bude i zítra... jenže to je to... to neví nikdo... a mé přání být prostě jen něčí přítelkyně je zavrhováno slovy že jsem sobecká chtít po někom aby se mnou byl je bezcitné...

jenom mi slib - máš vnoučata? nebo mladé ve svojí blízkosti? nech je žít... nech je si rozbít hubu o asfalt až je tam ten život hodí... nezakazuj jim jít na diskárnu a vrátit se ráno... já vim viď je to strach a málo spaní... ale pak třeba jednou pochopí jaký to je žít a až budou mít tu hubu o asfalt rozbitou a ty jim pomůžeš budou víc respektovat tebe i to co jim říkáš... Teprve až si natlučou jim pomáhej žít... protože tak jim pomůžeš nejvíc... Pomůžeš jim bejt lepší i do budoucna... a jen jim řekni... ať jednou ty svoje taky nechají nejdřív tvrdě narazit...

Vlčák Ron na mne kouká a možná ví stejně jako já, že zanedlouho tu může být sám, beze mne... Tu mou nemoc ze mne cítí… Je mi ho líto, vím jaké je to – být sám. Zatím ale si oba užíváme přítomnost – společně strávený čas.

Ráno mne budí olíznutí jazykem horkým jak topičova lopata.

Kolikrát ještě?