Pro klauna

Anotace: dopis č. 11

Milý Klaune!
Zdravím tě z planety Cirk. Jak jsme všichni stáli na před domem Nemociata, nevšimli jsme si, že nad hlavou nám poletují Láskoštístkové. To jsou malé denní můry, jsou moc veselé, stále se smějí, na zádech nosí ranečky plné barevných srdíček. Objevují se vždy, když ucítí ve vzduchu svatbu. Otevřou baťůžky a sypou srdíčka kam je napadne. Nemyl se. Když na tebe spadne takové srdíčko, rozlije se po Tobě konev medu. V uších Ti zvoní tisíce zvonečků...cinkají melodie tak krásné až se tají dech. Oči se Ti zamlží a rázem létáš kam tě jen napadne. Vznášíš se a jsi blahem bez sebe. Takovou moc mají! Každý se snažil, aby těch srdíček na sobě měl co nejvíc. I ten Totemník běhal jako splašený, až jsme se mu všichni smáli. Jen jeden z nás byl smutný. Debrolín. Věděl, že Fraparatka se zamilovala. A možná se s ním rozloučí. Žďuchla jsem ho prstem do zad a povídám- poslyš Debrolíne. Ramonovi je samotnýmu smutno. Nechtěl bys bydlet u nás? Ramon by byl rád a já taky. Bylo by nám veseljc. Mohli byste si notovat unisono. Myslím i větrně. Co říkáš? Debrolín nejdřív vykulil oči a pak mu začaly kapat slzičky jako korálky, tak byl dojatý. Říká - to bych byl moc rád Anděli. Děkuju. No - a měla jsem o jednoho člena malé domácnosti víc. Upřímně - v domku ho bydlet nenechám. Je moc malý. Jedna místnost a v ní mám vše. Nevešel by se tam. Nechám ho bydlet na Svíčkovníku. Sice v noci na něm plápolá stovka svíček, ale zvykne si. Je tam jedna hezky rozložitá větev a v dutině sídlí Owlowník. To je sova. Děsně ukecaná sova. Jak jednou začne mluvit, neví kdy přestat. Jediné štěstí, že miluje Amanetky. Sušenky. Peču je s marmeládou z Amanatek. Ale o tom příště.
Tak milý Klaune...čeká nás svatba. To se tedy něco dozvíš. Uvidíš.
Zase napíšu.
Anděl