Žila jsem v tom, že jedu v pohodovejch kolejích...
Najednou jsem tě potkala...
Koleje nás společně dovedou do ráje!!!
Ale cesta tam klikatá je...Do HÁJE.
Sedím tu sama a vzpomínám.
Na to jak poprvé se střetly naše oči
Na to jaká byla naše první pusa tehdy v metru.
A dalších tisíc v kolejním buse.
Na to jak jsme se poprvé chytli za ruce.
Na to jak jsme dokázali spát celej den v kuse.
Najednou jsou si strašně blízké naše světy.
Nechat tě jít, by byla chyba !!! Vím to jistě.
Sedím tu, vzpomínám a účtuju a najednou mi došlo, jak moc tě potřebuju!
Všechny ty okamžiky jsou krásný. Vždyť my jsme vlastně šťastný...
Ikdyž se každý týden rozjíždí naše vlaky...
Nejšťastnější bych byla, kdybych byla s tebou zase !!!
Udělala bych všechno, dala bych se na cestu psance, běžela bych za tebou a ani netušíš, jak mi při tý představě srdce tluče.
Dám cokoliv za další chvíli s tebou.
Teď je pro mě vzácný, to co dřív bylo samo sebou...
proč je to experiment?
22.12.2013 20:32:37 | Robin Marnolli
Tak co to teda je? :)
22.12.2013 20:45:29 | Libby New
(podle sebe)
kdybych nevěděl kam s tím, dám kategorii "ostaní"
Text je takovej "vypisovací", ale klidně bych to dal i do básní, když přivřu voko:-)
...ale jinak...pochvala, že jsi sebrala odvahu a něco vložila...kus sebe a teď už tu máš první vlastní dílo...blahopřeji:-)
22.12.2013 20:48:47 | Robin Marnolli