Blackout

Anotace: ~Padl na zem jako anděl se zlomenými křídly. Jeho úsměv ve spoustě lidí zanechal pouhé štěstí, načež jeho síla v dětech vzbuzovala adrenalin, který spoustě lidem chyběl.~

-ˋˏ 1. ˎˊ-

Nad Londýnem se sešel podvečer. Asfaltovou, nachladlou ulicí procházelo několik občanů Londýna, místy shlížející oblohu, neboť další západ slunce doprovázela nádherná střídající se hnědá plátna barev. Jedním z domů, jehož obyvatelem byl nevinný Alex Hongem zrovna postával u jednoho z větších oken, pozorujíc ten krásný okamžik, i přesto, že musel každou chvíli přes okno svými prsty tahově odmazávat mráčky mlhy. Jako by se před jeho očima promítaly představy, na nichž je jeho spolužák, který si k ústům vkládal tužku a následně ji místy okusoval. Právě to bylo jeho záchranou, díky čemuž se už nikdy nemusel ve škole nudit.

I přesto se dnešní den obrátil proti němu, neboť dnes škola kvůli neznámým důvodům zůstala uzavřena. Aniž by si to uvědomil, on sám si mezi zuby okusoval jeho jemný spodní ret, při vzpomínce na něj, když v tom jej vytrhl z přemýšlení zvuk zvonku, který se rozezněl tichem jako poplašný signál. To mohlo znamenat jen jediné – přítomnost další osoby. Alexův žaludek jako by se náhle stáhl při domněnce, že se něco stane – neboli jeho prázdnotu a samotu přeruší další osoba, jejíž identita je stále skrytá, jenže ne na dlouhou dobu.

Zhluboka se nadechl, olízl si spodní ret a přešel k velkým, hnědým vstupním dveřím, vstříc návštěvě, která nejspíš netrpělivě postávala za nimi a čekala, až budou otevřeny. Pootevřel ústa, jež pomohly k hlubokému nádechu. Neboj se, Alexi, určitě to není nikdo dokonalý. Pomyslel si, zatímco pomalým krokem s nejistým výrazem přešel k domovním dveřím, kde jeho odvaha náhle klesla. Náhle se však otřepal, vzal kliku a způsobil tím, že otevřel dveře někomu. Kdo jeho život naplnil temnotou.



X



-ˋˏ 2. ˎˊ-

Jako by se v ten moment zastavil čas, čímž oči, jejíž perlově modrá barva očí podobným studánce zanechávaly jiskry svou barvou do kaštanově hnědých očí. Nejen, že tam Alex pouze nehybně stál, dokonce se nechal hypnotizovat krásou druhého chlapce, který nad sebou držel černý deštník, což oba chlapce mírně rozesmávalo. "P-pojď dál," vykoktal ze sebe nervózním tónem Alex, zatímco si prohlížel jeho dokonalou postavu. Zhluboka se nadechl a nechal svou hlavu napospas jedné myšlence – co tu dělá?

‚‚Snad neruším, nebo tak něco. Jen jsem myslel, že bys potřeboval nějaké kamarády potom, co se ti děje ve škole." Odsekl druhý chlapec, jehož jméno Alex dobře znal – Thomas Collins. Pouze si skousl ret, zatímco mu v hlavě poletovala myšlenka, co vlastně se po dobu Thomasovy návštěvy vlastně bude dít. "Dáš si čaj, nebo kávu?" Optal se Alex, zatímco nasadil svůj milý a taky roztomilý pohled. Chvíli si prohlížel jeho vypracovanou postavu, než zjistil že je to trochu vtipné, tudíž opět začal dávat pozor. "Dám si čaj, děkuju." pípnul Thomas, když se posadil na Alexovo oblíbené místo, k oknu, tedy na levou stranu.

Poté, co Alex konečně přinesl dva hrníčky plné čaje, položil je na parapet okna a posadil se na jeho druhou stranu, snažíc se nenápadně prohlížet jeho krásný úsměv, který mu vždy zvedl náladu. "Je moc dobrý, povedl se ti." Zamumlal Thomas poté, co upil nějaký kousek jahodového sladkého čaje. Náhle se pohledy obou chlapců rychle střetly.


X


-ˋˏ 3. ˎˊ-

Nekonečný déšť rázem ustal. Okno zasáhly neprůhledné mráčky mlhy a poslední kapky deště dopadaly na vlhkou asfaltovou cestu. Lidé, jež venku přecházeli od domů k domu konečně odložili deštník, který později složily a poté konečně přecházely zpět, k sobě domů. "Ten čaj byl vážně dobrý." Odsekl Thomas, zatímco polkl poslední kapky čaje. "Páni, tohle mi snad ještě nikdo neřekl. Ale děkuju." Odseknul Alex a usmál se. Poté, co bylo za úkol odnést oba dva prázdné hrníčky jež sloužily jako občerstvení pro chlapce, je Alex vzal do rukou a zvednul se. Jediná chyba, která se v tu chvíli odehrála, byla ta největší a nejhorší z celého dne – vypadnul proud.

"Jsi v pořádku?" Optal se ustaraným tónem Thomas, který se po nehodě náhle zvednul a přistoupil k chlapci, jehož srdce tu chvíli zřejmě vynechalo několik úderů. "J-jo, jsem v pohodě. Co se zase stalo?" Řekl Alex, který položil hrníčky na stůl stojící poblíž velkého okna. "Měl bych se jít podívat, co se stalo s elektřinou." Pípnul opět Ale když nevěřícně prohlížel pokoj, jež se vznášel v naprosté tmě. "Počkej, přece to nevadí, máš přece rád tu, no ne?" Odsekl směšně Thomas, když si vzpomněl na jeden z pravdivých fakt o Alexovi. "tak počkat. Popravdě, bych to, co jsi teď řekl nemusel řešit, ale vážně mě to zajímá. Jak to sakra víš?"

"Mám svoje vlastní zdroje. Tak pojď, přece nám nějaká tma nezkazí tuhle chvilku." Pípnul Thomas, než chytil Alexovu ruku a táhnul jej zpět k oknu, ze kterého vycházelo několik posledních paprsků zacházejícího slunce. "Ale teď vážně, jak to víš?" Odsekl zvědavým tónem Alex, který si prohlížel pobavený výraz jeho kamaráda, který si tuto chvíli náramně užíval. "Tak poslouchej, řeknu ti něco o Sobě." Zamumlal Thomas, když si sundal mikinu, což Alexovi umožnilo perfektní pohled na jeho vypracované ruce.


X


-ˋˏ 4. ˎˊ-


Náhle Alexovi došlo, že si jej Thomas prohlížel trochu nevrlým způsobem. "J-já asi půjdu vážně kouknout, co je s tou elektřinou." Zamumlal tedy, zatímco se pomalu zvedal. I přes všechny chvíle Alex netušil, že mohl Thomase rychle políbit. "P-počkej, chtěl bych ti něco říct." Řekl pro změnu Thomas, když rychle přistoupil k Alexovi a stiskl mu jeho ruku. Alex mu v očích rychle zahlédl nejistotu a strach, stejně tak, jako to Thomas viděl u Alexe. "Víš... Od té doby, co jsme se poprvé viděli, jsem si myslel, že jsi vážně dobrý člověk. A jak vidím, měl jsem i pravdu. Prostě jsem nikdy neuvažoval nad tím, že bych někdy měl kamaráda někoho, s kým bych chtěl žít něco, co jsem nejspíš nikdy v životě nežil, ale... Myslím, že to až moc shrnuji, takže to shrneme ještě víc. Cítím k tobě něco, co jsem k nikomu ještě nikdy necítil."

"Taky bych ti měl něco říct- " poté, co po všech těch letech Alex vzal všechnu odvahu to nedokázal. Nedokázal to, protože Thomas spojil jejich rty v jedny. Jemné a měkké polštářky podobným jahodám něžně skenovaly každý koutek Alexových rtů. "O tom jsem chtěl mluvit." Zamumlal Alex do polibku, na který snad čekal celý svůj promarněný život. "Jak... Jak jsem mohl být, tak hloupý a neudělal jsem to už dřív..." Sykl Alex, když padl do Thomasovy náruče, jež v tuto dobu byla tou největší ochranou z jeho života. Ochrana, která jej už nikdy neopustí, a bude jej hlídat jako strážný anděl, kterého mu zřejmě poslalo samo nebe, neboť se jeho několikaleté přání konečně splnilo.

Poté celou místnost objalo světlo – temnota byla konečně zajata a už nikdy nebude moct vyjít na povrch. Ne, když tito lidé budou společně už navždy.



THE END.