O nápadech a nápadnících – 2. a 3. část

Anotace: varování – tady už jde vážně do tuhého a můj vnitřní kritik pochybuje o mé příčetnosti a zdravém rozumu ... no, tak si když tak dáme na hubu ... necháme to prostě osudu ...

Není to moje, nejsou to moje nápady, nemám za ně zodpovědnost, myšleno za obsah? Ale za to, že se vůbec dostanou na svět, když mají. Skrze mě, jsem kanál, malý tvůrce, ale v jednotě s tím velkým. Mělo by se mi to líbit, aby to ladilo. Kdyby mi přišlo něco o ... něčem, např. ...HM HM HM ... nechci uvádět nic konkrétního, nechci nikoho urazit, že jsem ho jmenovala, nebo naopak nejmenovala ... , tak to „moje“ není ani proto, abych to zveřejnila. Ale dokud na světě bude jeden jediný poslední HM HM HM, ke kterému ten nápad přijde taky, pokud má otevřenou bránu, tak to asi zveřejní, zhmotní a v tomto světě se to objeví a může to být tím pádem uviděno ... může si to ono samo sebe, on, a my všichni prohlédnout, jaké to je ... a co to v nás vyvolává .... nápady totiž chodí všude, ťukají na brány ... ale jen tam, kde jim otevřou, se mohou „prosadit“ ...

Proč jsme v chaosu? Kolikrát lidé vydávají, zhmotňují to, co s nimi neladí? Ale oni to buď nevědí, protože nejsou v kontaktu se svým středem, jádrem, srdcem, svým zdravým já, nebo na to kašlou, nebo to špatně pochopili a mají pocit, že když to k nim přijde, i když se jim to nelíbí, že mají sebe přetvořit tak, aby se jim to líbílo ... a jsme zpět, či zase, u forem, že? ... A máme to tu. Nepravdu, předstírání, strachy. .. protože ta „správná“ část, můj střed, to nikdy nepřijme. Pokud tam na to semínko, není důvod to přijímat a pěstovat a dávat tomu půdu a energii a ubírat si od pěstování a řešení těch, co tam skutečně jsou. A naopak, přidávat si tam ještě „dobrovolně“ další. Nechat se někým či něčím znásilňovat. To může být i něčí myšlenka, která může vyvolat ten pocit, že „já nejsem v pořádku“. A máme to tu. Jádro, které ví, že je v pořádku, ale trpělivě čeká, než se k němu pokorně vrátí i ten zbytek, který na chvíli sešel z cesty...

konec 2.části

....

Mozek, zajímavé kolik se toho do něj vejde ... ale Heleno, ono to tam není, ono se to tam jenom má možnost zachytit a je na tobě, jestli to uděláš a přeneseš na papír či dál, to je přece jasný ne, my čerti to víme... Úplně to samé s emocema víš, jenomže tam je to děvče hůř kontrolovatelný proces, to je tak na světě zařízeno, abysme tady měli nějakou práci, víš, lucifer se toho teplíčka moc nerad vzdává. A možná ani nebude muset, prostě může jenom zůstat a dívat se na lidi a občas jim tam hodit nějakou ďábelskou myšlenku a dívat se kdo se chytne. To je jako s rybářem. Ten taky nahodí a čeká. No a záleží taky na návnadě, co chce chytit. Někdo prostě žere žížaly, někdo jinou mrvu. Ale většinou je to založený na přežití. Ta velká ryba, aby přežila, musí sežrat třeba tu malou rybičku, která taky může být na udičce. No a potom se ďáblík může smát, že hlupák zabral. Jenomže on jaksi musí, odkud bude jíst ty malý rybky, víš, nebo dokud to neprohlídne a nepodívá se na souvislosti. Aha, malá ryba, u břehu a sama, no, často není u břehu, dobře. Ale malá rybka sama je příliš snadný cíl, to by mohla být past.

To už náš lišák sumec ví. Ten, kterého z úcty rybáři jen tak pozorují z dálky a kdyby ho náhodou někdo chytil, stejně jej s úctou hodí zpět. Proč? Protože sumec se jen tak oblbnout nedá. Je to moudrá ryba, hned tak nežere všechno, na co přijde. Skoro si myslím, že se naučila rozpoznávat vlasce. Nebo si rybku nejdřív obeplave a když se moc nehýbe, no tak ho to přestane zajímat. To pak není žádná sranda, takovej lov někoho, kdo se aspoň trošku nemrská. No a nedej bože, kdyby mi ta rybka chtěla začít něco vysvětlovat. Ale to jsme zase jinde, u jiného soudku, ten zkusme opustit....

Apropó soudek, to je tady dobrý téma na zaplnění stránky. Původně jsem tím vlastně chtěla začít. Už žádný drogy, ani alkoholový, ani trošku... snižuje to koncentraci, snižuje to schopnost vidět ten vlasec. A to se potom člověk velmi snadno, hlavně až druhý den, kdy trošku bolí hlava, chytá za hlavu, ale hlavně do sítí a za vlasce i za vlasy, ztrácí schopnost přejít to s humorem a zase přijde jako první na řadu podvědomá reakce. No, ale to má můj milý bernardýne přece taky smysl. Jaký? No prostě se to ukáže na světle a můžeš to vyčistit, holenku, ale to si to musíš nejdřív uvědomit, připustit a tak. A to ty teď právě děláš, hurá hurá hurá a třikrát zdar, to je paráda... nejásejme příliš, mohlo by se nám to vymstít, ale zato, jásejme stále, zlato, pojď na to, raději ne, stejně nemáš s kým na to jít, ani tam a ani zpět, jak se nám kolíbá ten náš svět, uá, uá, uá, píseň jasná hraje si s námi ... a na obloze zdání ... mlha? ne ... hustá duha ... :-)