Ničí

Nejsem ničí.
Ničí mě představa odpouštění všem,
kdo vládnou slovem PROMIŇ,
i ticho, v němž zvažují,
zda je nutné ho vůbec použít.
Dnes mi cizí muž políbil ruku
tolik se divil, že se červenám,
to víte pane, to je dnes už zvláštnost,
nedělejte to často, nebo vás zavřou do muzea
a přijdou jenom občas oprášit.
To víte pane, to ty vlasy,
utekly z copánků
a malují mi tváře.
Nejsem ničí.
Ničemně překračuju svoje emoce,
vyrovnané jak kavalety,
napočítané ke gymnastice,
tu natáhnout, tu zkrátit, hlavně nezakopnout,
nebo tě zakopou až po krk do lítosti
a nebudeš už nikdy žárooká.
Mám na tričku jednorožce,
protože nechci zapomenout,
že někdy bylo něco nevinnýho.
Možná i ve mně.
Ztratila jsem se a les mě nevydá,
nechá mě zarůst do kůry,
bude mě objímat tak dlouho,
až splyneme v jedno
a ty pak budeš ráno stlát
a z peřiny se vznese hrst březovýho listí...

Možná přeci jen jsem...
...něčí...
...příští...
...chyba...