Večeře k snídani

Mandlová paštika ji ráno posloužila nejenom k oživení okoralého chleba, ale i jako společnice u snídaně svými nemístnými poznámkami k jejímu životu. 

Bylo jí v podstatě už jedno, co jí, hlavně to muselo být v tuhém stavu a pokud možno čerstvé. Trošičku prapodivné, že považovala tento potravinářský výdobytek v podobě dokonale chemicky upravených ingrediencí a dochucovadel vhodný k pozření a že  čerstvě otevřený produkt je pro ni synonymem čerstvé stravy, ale proč ne. Vždyť nedocenitelnou kvalitou právě chleba je, že i třetí den je k jídlu.

K plné spokojenosti už ji chyběla jen plechovka vychlazeného piva a uším lahodící prasknutí po kterém se jen polkne.

„Myslíš, že by mě jedla zhýčkaná panička ve tvém věku", ozvala se paštika, „ještě s naditými silikony jsi zapomněla dodat", doplnila ji. „I kdybych náhodou jednou oplývala finančními prostředky na implantáty, zvolím jiný typ rozkoše, než si ve vesmírném zrcadle vzhlížet své vnady, mám přeci neodolatelný sexappeal i s tím co mi pánbůh nadělil", „hmm, když myslíš", utrousila paštika a dále pokračovala ve svém rýpavém monologu: „A neměla bys být takhle náhodou na svém karierním žebříčku už trošičku někde jinde a tahle práce co máš taky zrovna není nic moc a ty tvoje zuby, no hrůza, kdo se má na ně koukat, taky by sis je už mohla dát konečně srovnat a vybělit."

„... víš ty co, milá paštiko..." Paní v nejlepších letech se totiž naučila být šťastná s tím, co má a paštiku jedním kousnutím navždy umlčela.