Zákon č. 1/1948 Sb. Zákon o lidské mysli

ÚSTAVNÍ ZÁKON
lidské mysli
ze dne 10. prosince 1948

 

Preambule o existenci

Byl jsem účastníkem řízení,
když mi – dle ustanovení přírody – bylo přiděleno ucho.

Byli přítomni svědci,
když jsem otevřel oko

a zapsal první vizuální záznam do registru vědomí.

 

ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ

Čl. 1

Avšak s postupem času se ukázalo,
že smyslové orgány neplní funkci smluvenou.

Hudba se změnila v ozvěnu… světlo v šero,
radost a smutek v tupou rovnováhu nul.

Kde budu… až uhasne dřevo?
Kde budu… až zapomenu?

Čl. 2

Jaký je smysl lidstva, pokud již vlastníme vše, co lze vlastnit?

Dříve jsem se díval na svět,
užíval okamžiku...
cítil radost i smutek,
jako bych byl při smyslech...
avšak;

„Denní samozřejmost se proměňuje v boj o přežití.“

„Naše bezmoc je irelevantní,
neboť i prázdnota je platnou formou obsahu.“

Čl. 3

Předávání zkušeností je nutná,
nikoliv dostačující.

Smysl není dědičným právem,
nýbrž dílem tvůrčí činnosti.

Beztvarost (viz čl. 4) je zároveň
stavem úpadku i počátkem obnovy.

Čl. 4

Beze slov – ergo beze smlouvy.

Bez významu – ergo bez judikátu.

Bez tvaru – ergo v právním vakuu.

 

Tento stav je kvalifikován jako existenciální insolvence,
kdy vědomí dlužníka nenachází žádný likvidní smysl;
…věc se odkládá.

Čl. 5

Je paradoxní, že:
i má bezmoc je výsadou,
protože ji mohu verbálně artikulovat.

Je paradoxní, že:
i mé utrpení je komické,
protože je registrováno v jazyce,
který se tváří jako seriózní dokument,
a přesto je jen rozházeným slovosledem.

Čl. 6

Nyní všechny myšlenky jak trní v oku...
vraťme se ale k původu,
k samotnému slovu...
všechna mne totiž opustila
a já nemám komu vládnout.

Čl. 7

Vzhledem k absenci protiargumentů
a k tomu, že svědci (radost, smutek i naděje)
se nedostavili, se vyhlašuje:

Život je beztvarý proces,
v němž smysl není dán,
nýbrž vždy znovu utvářen.

 

Beze slov, jako bez úst;
bez významu – bez tvaru.